Uprostřed velkoměsta sjíždím z hlavní ulice a ocitám se na periferii jako ve filmu pro pamětníky. Sem se kovárna skutečně hodí. Nevypadá jako ty pohádkové, ale její vybavení odpovídá představám, které jsme získali z pohádek. Železo mi tu zavoní jako „zapomenutému čertovi“ Jana Drdy. Kovář je také řádný pořízek, jak to má být. Jmenuje se Matyáš Knobloch.

Důvodem, proč jsem do kovářství přišel, je, že chceme společně s Velkopopovickým Kozlem a čtenáři Deníku najít nejšikovnějšího fachmana pražského regionu, kterého pak Kozel odmění za poctivou práci a jeho řemeslný kumšt.

Tip na řemeslníka Knoblocha zaslal jeho kamarád z dětských let. Vítězství mu zajistila jeho věta: „Matyáš je kovář ze staré školy, který umí udělat jak bytelnou mříž, tak jemný kovaný šperk“.

Kovařina je těžká práce, ale jen hrubá síla by nestačila. Chce to trochu citu pro krásu a velkou prostorovou představivost. Máchat celý den těžkým kladivem asi není jen tak a Matyáš je jistě rád, že má padla, i když řemeslník na volné noze čas tak pečlivě neodměřuje.

Matyáše Knoblocha jsem se zeptal na tajemství jeho úspěchu. Prozraďte nám, co podle vás děláte lépe než ostatní a kvůli čemu se vaši zákazníci stále vracejí?

„Odvádím poctivou kovářskou práci neulehčenou o různé moderní vymoženosti a práce mám dost. Zákazníci mě vyhledávají na základě doporučení jiných spokojených zákazníků.“ Právě v tom spočívá tajemství jeho úspěchu, byť milionářem zatím není.

Na co se nejvíce těšíte po dni plném práce? „Upřímně řečeno moc nepotřebuju. Jen se osprchovat a padnout do postele,“ říká Matyáš. „V práci vůbec nepiju, to bych nic neudělal, ale večer si rád jedno dám,“ odpověděl.

Původně se chtěl pan Knobloch věnovat jen výrobě kovaných šperků, ale neviditelná ruka trhu, mu naznačila, že bude muset dělat na zakázku i velkou kovařinu – ploty, mříže i brány. Volná tvorba by ho prý neuživila. Důležité však je, že ať dělá drobnosti či velké výrobky, vždy jsou udělány s fortelem a poctivě. Však také každý výrobek může hrdě označit svou značkou.