Je generálním ředitelem čtyřhvězdičkového Clarion Congress Hotel Prague ve Vysočanech a vloni získal prestižní ocenění Hoteliér roku udělované Asociací hotelů a restaurací ČR. Hovoří anglicky, německy a rusky. Jmenuje se Miroslav Bukva.

V hotelu tráví většinu času. Když se za ním zavřou hotelové dveře, míří do přírody. S manželkou mají dva psy, se kterými tráví hodně času na cvičišti. Chová japonské koi kapry. A řídí špičkový pražský hotel. Vloni se stal hoteliérem roku v České republice v kategorii řetězcové hotely.

Jeho profesní život v hotelnictví je dlouhý. Procestoval řadu hotelů v řadě zemí a tvrdí: „Nikdy se mi z této branže odejít nechtělo. Všude potkávám spoustu zajímavých a významných lidí, dělím se s nimi o jejich názory. Díky hotelnictví jsem poznal celý svět. Moje práce mne naplňuje. A když vidím plné pokoje, spokojené hosty a pozitivní výsledky, co bych si měl přát více."

V Clarionu šéfuje osmým rokem. Za tu dobu ho dokázal vyšvihnout mezi absolutní hotelovou špičku v republice i v rámci celé Evropy. V hotelu se úspěšně konala řada prestižních událostí a mezinárodních kongresů. Za všechny stojí za zmínku loňský světový hokejový šampionát, kde kromě ruského a českého týmu ubytoval všechny hokejové týmy včetně Kanady a nejvyššího vedení IIHF.

Lidský „obrat" je v Clarionu neuvěřitelný. „Vykazujeme ročně 250 tisíc takzvaných pokojonocí, tedy obsazených pokojů, a další desetitisíce lidí k nám přijíždějí na kongresové akce. V hotelu pracuje téměř 300 lidí, ať už stálých zaměstnanců či brigádníků, takže jsme obrovská firma," zmínil Miroslav Bukva.

Stavebnice Merkur vám naznačila v mládí část cesty.

To je pravda. Já v mládí 
o hotelnictví neměl ani páru. Vyrostl jsem na stavebnici Merkur, a tak lze pochopit, že jsem se dal technickým směrem - vystudoval jsem Stavební fakultu na ČVUT, obor Konstrukce mostů a dopravních staveb.

Ve kterém roce jste školu ukončil a kam jste pak vyrazil?

Krátce po absolutoriu v roce 1988 jsem pracoval v projekčně-investičním oddělení jednoho pražského podniku. Když občas míjím objekty, které jsme tenkrát projektovali, zavzpomínám na ty bezstarostné časy.

Přišla revoluce…

Hned po revoluci jsem zanechal projektování a vyrazil do zahraničí. Procestoval jsem řadu evropských zemí. Byla to pro mne výzva, poznávat cizí jazyky 
i způsob života. Po návratu se mi do cesty postavil nový obor - hotelnictví. Náhodou.

Náhodou?

Byla to opravdu čirá náhoda. Kamarád pracoval v kasinu v jednom pražském hotelu. Uvolnilo se tam místo a hledali člověka, ke kterému by měli důvěru, protože tam byl velký pohyb peněz. Oslovili mne a já kývnul.

Jaké to bylo?

Snažil jsem se pracovat odpovědně a s úsměvem, s hosty jsme hovořili anglicky. Asi se mi to vyplatilo. Právě tam jsem totiž poznal, aniž bych to tehdy tušil, člověka, který navštívil kasino a u pokladny se mnou komunikoval a tak poznal, jak pracuji. Nějak si mne zapamatoval a začátkem roku 1991, když probíhal nábor pracovníků pro nový pražský hotel Atrium, mne oslovil a nabídl mi práci. Stále jsem mu za tu šanci vděčný.

Co následovalo?

V hotelu Atrium (od roku 1995 Hilton Prague - pozn. red.) jsem začínal na recepci a pak jsem se během šesti let postupně seznámil s celým provozem velkého hotelu. V zahraničí jsem v rámci přípravy pro vedoucí pracovníky hotelů Hilton pracoval v Hilton Strassbourg. Následně jsem prošel řadou významných hotelů v mnoha pozicích. Řekněme od recepce až po vedení hotelu. Mohu jmenovat hotely Hilton, Intercontinental, The Leading Hotels of the World, Preferred Hotels a Small Luxury Hotels. Poznal jsem, jak fungují nejprestižnější světové hotely. Musím konstatovat, že se české hotelnictví nemusí stydět. Hotelnictví je o lidech, je to práce s lidmi pro lidi. Pokud se dělá poctivě a srdcem, tak ve srovnání s mnoha slavnými hotely světa jsou české hotely ve svých kategoriích určitě důstojnými konkurenty. No, a na začátku roku 2009 přišla nabídka do Clarionu…

…kterou jste přijal.

Ano.

Litoval jste někdy kývnutí?

Nikdy. Já tady znám doslova každý kout a v podstatě vím, jak se každá činnost odvíjí. Samozřejmě občas někteří dobrodruzi zkoušejí, jak ostatní přechytračit nebo nade mnou vyzrát. Pražský Hilton je s Clarion Congress Hotelem Prague provozně velmi srovnatelný. Dosud tak čerpám z tehdy získaných zkušeností. Přesně vím, co by se v hotelu mělo dělat, a když se tak neděje, tak to prostě vidím. A vždy se to snažím ihned napravit.

Vloni jste byl zvolen předsedou krajské sekce Asociace hotelů a restaurací. Co je náplní?

Obecně je smyslem vzájemné sdílení informací s pražskými členy. Vyjadřujeme se k legislativě. Cestovní ruch a hotely potřebují mnohem větší podporu státní správy, a to nejen finanční. Bohužel se politici cestovnímu ruchu a hotelnictví moc nevěnují a někteří tomu ani nerozumí. Snažíme se společnými silami, aby se do zákonů nedostávaly nesmysly a aby návrhy byly smysluplnější. Potřebujeme výrazně zvednout prestiž profesí v hotelnictví a v cestovním ruchu.

Co vás letos čeká v hotelu?

Letošní červen byl z hlediska výsledků pro náš hotel rekordní za celou naši historii, hlavně díky konferenčnímu byznysu a velkým akcím. Nechceme ale usnout na vavřínech. Sledujeme poslední trendy a navýšili jsme rychlost datového příkonu na 1 Gbps a hodně se věnujeme aktuálnímu nástupu digitalizace. Věřím, že investice do nových technologií včetně chytrých wifi sítí, hotelových navigací v mobilních aplikacích a dalšího budou pro naše hosty přidanou hodnotou. Mimo to Nákupní centrum Fénix, jehož je hotel součástí, bude napřesrok slavit desáté výročí, majitelé plánují výročí oslavit v nově zrekonstruovaném prostředí, takže se chystá velká rekonstrukce obchodního nákupního centra a hotelu.

V hotelu prožíváte hodně času. Kam míříte, když ho opouštíte?

Příští rok budeme s manželkou slavit dvacáté výročí svatby, a před šestnácti lety jsme si postavili na okraji lesa u Říčan rodinný domek. Projít se lesem a vyčistit si hlavu, to je nádherné.

Chodíte po lese sám?

Ale kdepak. Roky jsme měli fenu zlatého retrívra, a když jsme o ni přišli, pořídili jsme si bílého švýcarského ovčáka. A rovnou dva. Jsou to neskuteční mazlíci, draci, moje volné chvíle mi vyplňují dokonale.

Procházka snad tolik času nezabere?

Nejde o procházky, venčení, já s nimi pravidelně chodím na cvičák, objíždíme výstavy, máme pár pohárů i vítězství ve své třídě. Nedělám to ale s pocitem exhibování, prostě nějak cítím, že s těmi pejsky souzním a baví nás to všechny.

Váš hotel má pár týdnů na střeše čtyři včelí úly a v nich kolem 60 tisíc včel. Co se stalo?

Hodně se v hotelu věnujeme firemní společenské odpovědnosti a šetrnosti k životnímu prostředí. Problematika včel k tomu patří. Já nejsem včelař, ale mezi personálem hotelu je několik včelařských nadšenců. Konzultovali jsme s odborníky, zdali by bylo vhodné na střechu úly umístit. Víme, že hotelové hosty včely neohrozí a my tak svým dílem přispějeme k lepší přírodě. O projektu chování včel a využití medu pro vlastní účely jsme přemýšleli několik let. Umístění úlů předcházela řada přípravných fází, pro potřeby chovu musela být zřízena servisní místnost a byl zpevněn pochozí povrch střechy. Prvním krokem k přivítání nových včelích hostů byl příkrm cukrem a soudek s vodou a korkovými zátkami, aby se včely mohly pohodlně napít a nemusely vodu hledat. Vybrali jsme speciální druh včelího plemene Sklenar, který má minimální rojivost a je klidný. Je tedy ideální do městské zástavby. Úly jsou navíc natočeny na zelené plochy na stranu budovy, kde nejsou otevíratelná okna. Včelám nic nebrání zalétnout si přímo pro sladinu do nedalekého parku. Doletová vzdálenost včel je obvykle tři kilometry, v okolí vysočanského hotelu a blízkém okolí je pro včelstva dostatek zelených ploch.

Prý včely ale převedete 
i dovnitř hotelu?

Hotelnictví je týmová spolupráce. Stále se snažíme budovat týmového ducha a se zaměstnanci pořádáme řadu společných akcí. Myšlence chovat včely vlastně původně předcházela představa mít hotelový talisman, který by symbolizoval společné pracovní úsilí. V anketě mezi zaměstnanci se objevila řada zvířátek jako třeba mravenci či surikaty, ale nakonec jasně zvítězila pracovitá včelka. To víte, když je hotel plný hostů, je u nás živo jako v úlu.

Vy toho pro okolí děláte více?

Kromě včel je to řada aktivit, ať už v rámci šetrnosti k přírodě nebo vstřícnosti k našemu okolí. S okolím hotelu se snažíme vycházet přátelsky a „sousedská" výpomoc je samozřejmostí. Rádi přiložíme ruce k dílu. Pravidelně pořádáme dětské dny v nedaleké mateřské školce, natírali jsme plot v Klokánku nebo jsme pomáhali uklízet v Toulcově dvoře, kde jsme dětem vymalovali ekologickou školku. Také jsme se stali partnerem projektu Srdcerváči i Nadace Impuls, která podporuje boj proti roztroušené skleróze. Pět let se účastníme projektu „Přátelská místa". Abychom byli přátelským místem pro nevidomé a jinak postižené, soustavně školíme zaměstnance v obsluze nevidomých i hostů na vozíčku. Také proto jsme letos partnerským hotelem Světových sportovních her postižené mládeže. Je toho ale více.

Když cestujete po světě, trpíte profesní nemocí? Co dovolená?

Řeknu vám, že já na cestách v hotelích doslova trpím. Vnímám, že by recepční, bagážista nebo číšník měli pracovat jinak. Ale mlčím, nechci si kazit dovolenou. Raději volím pro hoteliéra méně konvenční řešení. Například poslední dva roky jsem si o dovolené v pronajaté chatičce užíval pohodu „psího kempu" v Heřmanově Městci. Místo válení na pláži takový aktivní odpočinek.

Tak to je změna od hotelů…

Tak nějak. Chatičky jako za časů pionýrských táborů, toalety jinde, stravování vlastní. Jsem tam jen se svým psem a takových „magorů" nás tam je kolem dvaceti. Se psy se věnujeme výcviku v různých psích disciplínách - agility, dog trekking, stopování a mnohé další. Hlavně si ale užíváme společné vycházky krásnou přírodou.

To vás žena pustí?

Už mi není dvacet let, mám rozumnou manželku. Pro mne je to neskutečná duševní katarze, člověk je se zvířetem, které vám naprosto důvěřuje. Emoce se propojují, a když je takových bláznů více, jsou to nádherné dva týdny. Není to ale dovolená s „lehárem", je to docela náročné, ale stojí to za to. Denně vstáváme už před šestou ráno a až do večera máme přesně daný program. A k večeři je teorie s psími profesionály. Přiznávám, že to už musíme také doplnit tekutiny - vínečko, soudek pivka. A moc prima je, že my vlastně ani nevíme, co kdo dělá v civilním životě. Nezajímají nás profese a funkce, ale náš svět jsou po tu dobu naši pejskové.

Ještě k pejskům. Manželka cvičí s vámi? Myslím, jestli cvičíte psy společně?

Manželka psy miluje, ale raději je rozmazluje, než cvičí. Na cvičák chodím sám, ale musím vždy jen s jedním psem, oba naráz cvičit nejde. Takže je to trochu náročnější, ale stojí to za to.

Pes. Ještě nějaké zvířátko máte v oblibě?

Ano, mám. Na zahradě máme zahradní jezírko a chovám tam japonské koi kapry.

Na jídlo?

Ale kdepak! Nemám rád bazény s chemicky upravovanou vodou, které vlastně lidé nakonec využívají pouze několik dní v roce. Moje jezírko je krásné celoročně a je bez chemie. Pouze mechanická filtrace udržuje čistou vodu, ve které roste mnoho vodních rostlin a žije spousta vodních živočichů. A koi kapři jsou jen takovou třešničkou na dortu. Celoročně mohu sedět na břehu a pozorovat ty krasavce. A klidně se mezi nimi i vykoupeme. Někteří jsou hodně zvědaví a připlují si vás prohlédnout.

Psi, kapři…

…ještě jsem vám chtěl zrovna říct, že taky máme kočky. Manželka kdysi našla na parkovišti u dálnice opuštěné koťátko.

Vy jste nechtěl a ona vás přemlouvala a vy jste povolil, že?

Přesně tak to bylo.

A teď těch koček máte kolik?

Šest, ale jsou roztomilé a už mi nevadí. Koukněte, tahle je Ragdoll - jako hadrová panenka.

Miroslav Bukva přestal vnímat svět a začal listovat v mobilním telefonu fotografiemi. Před očima se mi míhali psi, kapři a kočky. Ke každé měl pan Bukva spoustu myšlenek. Netrvalo to ale dlouho, volala paní z recepce, že potřebuje poradit. „Tak já vám nějakou fotku pošlu," rozloučil se Miroslav Bukva v domnění, že by se ze mne mohl stát další nadšený pejskař, kočičkář či snad dokonce obdivovatel japonských kaprů…

„A nesbíráte známky? Nebo etikety od piva? Tužky? Odznaky," ještě jsem na odcházejícího generálního ředitele zahalekal. „Mně přijde strašně divné něco sbírat a strčit to do šuplíku. Já mám rád přírodu, lidi a zvířata. Já už ale opravdu musím jít…"

Čtěte také: Miliardář je posedlý adrenalinem. Ale sedne si i na postel a drnká na kytaru