Automechanik: Kdysi to bývalo řemeslo snů

V době, kdy šel do učení, šlo o řemeslo snů: Snad všichni chlapci, kteří nechtěli studovat, chtěli být automechanikem, stejně jako všechny dívky chtěly být kadeřnicí. Od vyučení v roce 1978 sice ze svého opojení již vystřízlivěl, ale řemeslu zůstal věrný a má ho stále rád.

„Protože jsem se dostal na střední odborné učiliště stavební, tak jsem se vyučil automechanikem nákladních automobilů a začal jsem pracovat v tehdejším státním podniku Stavoservis,“ říká Jiří Culek, dnes spokojený živnostník, který opravuje samozřejmě osobní vozy. Po listopadu 1989 jako většina řemeslníků zvažoval možnost „udělat se pro sebe“, ale nejprve raději začal pracovat v soukromém autoservisu. Po roce se již rozhodl pro vlastní cestu a spolu s kolegou si pronajal od učiliště, kde se kdysi vyučil, opravárenskou dílnu.

„Nejdřív jsem tu pracoval jako mistr odborné výchovy, ale pak jsem s tím přestal. Začali jsme tehdy se škodovkami, dnes už děláme všechny značky, tedy v rozumné míře,“ dodává Culek.

Reklamy netřeba

Ačkoliv poutač na jeho servis je velmi nenápadný, o zákazníky není nouze. „Ze začátku jsme dávali inzeráty, ale to už teď není nutné, lidé přicházejí sami. Buď mají dobrou zkušenost, nebo doporučení od někoho jiného. Prostě práce máme dost,“ říká automechanik. Přestože jich je v servisu dva půl – tou půlkou je učeň – troufnou si i na větší opravy, včetně karosářských. Při opravě vozu je zadají kompletně i s lakem jiné firmě a zákazník nemusí jezdit jinam. Stejně tak jsou schopni zařídit pro vůz technickou prohlídku. „Dnes musíte vyjít zákazníkovi vstříc, jinak jde jinam. Samozřejmě, že u nás to má levnější než ve značkovém servisu,“ podotýká Culek. Podle něj jsou schopni dělat drobné opravy během jednoho dne, ale je třeba se předem objednat, jako v každém servisu.

„Samozřejmě, že nás to uživí, jinak bychom to nedělali. Ovšem jsem tady od rána do večera. To je to, co se skrývá za tím, když se řekne, že člověk je svým pánem. Nevím, zda je to lepší než chodit do fabriky, protože ve fabrice jsem nikdy nedělal,“ vysvětluje s úsměvem.

Jít s dobou je nutné

Mistr automechanik se domnívá, že i dnes je jeho řemeslo atraktivní pro mladé lidi, zejména pro ty, kdo se zajímají o elektroniku. „Dnes je auto plné elektroniky. Proto také je třeba se stále vzdělávat v oboru – s vyučením skončí jen jedna etapa a začínají další. Musí se tomu neustále věnovat, jakmile přestane, tak ho to předběhne,“ zdůrazňuje Culek. Proto je rád, že dělá ve firmě společně s mladším kolegou, synem původního partnera, který všechny věci kolem elektroniky zvládá a dělá je rád.

„To je to hlavní – člověka to musí bavit, když ho to baví, je schopen překonat i dílčí potíže. Ten, koho to nebaví, s tím hned po vyučení skončí a jde dělat něco jiného, ale to platí obecně,“ zdůrazňuje Culek. Sám ví o několika svých učních, kteří se dobře uchytili v oboru a dělají ve velkých značkových servisech. „To řemeslo bych doporučil tomu, kdo ho chce dělat celý život, kdo počítá s tím, že se v něm bude stále zdokonalovat.“

Svářečem jen tak mimochodem

Do Střední školy technické (SŠT) na Zeleném pruhu jsme přijeli, abychom psali o svářečích, ale to je řemeslo, jemuž se nelze vyučit. „Jsou to kurzy, které absolvují učni různých oborů, v nichž mohou sváření potřebovat,“ říká Michal Kotas, vedoucí svářečské školy, jež je součástí SŠT.

Konkrétně jde o obory automechanik, instalatér a zámečník a některé další, které mají dnes složitější názvy. Jedním z nich je čtyřletý obor mechanik instalatérských a elektrotechnických zařízení budov. „Je to vlastně instalatér a elektrikář dohromady,“ říká Matěj Valčík, učeň čtvrtého ročníku, který letos maturuje. Svou školu proslavil – nejen svým jménem (je vzdálený příbuzný parašutisty Valčíka) – ale hlavně výkonem, když vyhrál letošní 14. ročník celostátní soutěže mladých svářečů o Zlatý pohár Linde ve sváření plamenem. „Metodou 311 – což je ruční plamenné svařování kyslíko-acetylénovým plamenem,“ upřesňuje učitel Kotas. Dodává, že Valčík byl do soutěže vybrán pro nejlepší výsledky ve výuce jak teoretické, tak praktické. „A nezklamal, protože hodnocení v samotné soutěži je velmi přísné a jeho vítězství bylo dost těsné.“ Kromě poháru získal jako cenu pro vítěze svářecí soupravu, takže by se hned po škole mohl vrhnout do práce. „Ale chtěl bych si udělat ještě jeden výuční list, asi opraváře zemědělských strojů, který by mi trval už jen dva roky,“ říká devatenáctiletý sympatický mladík.

Na SŠT, která se přihlásila do programu Řemeslo žije, podporovaného náměstkyní primátora Marií Kousalíkovou, mohou získat svářečský list také lidé z rekvalifikačních kurzů pořádaných úřady práce. „Mohou se přihlásit i sami, ale ten kurz přijde na asi 15 000 korun, zatímco úřad práce to zaplatí prostřednictvím grantů,“ říká Michal Kotas. Další náplní svářečské školy je školení držitelů svářečských listů, které musejí absolvovat každý druhý rok. „Naši vyučenci tu mají slevu, takže se s mnoha z nich občas vídám,“ dodává Kotas.