Říká se, že prvním hnacím motorem, abyste začal lézt, byl váš starší bratr, kterého jste porazil při zdolávání první skály v životě.
S bráchou jsme byli pro všechny lumpárny, byl to on, s kým jsem poprvé vyzkoušel cigaretu a další neřesti. Byl to ale také on, kdo mě přivedl k volejbalu nebo posléze k lezení. V mnoha ohledech to byl můj vzor.

Jak to bylo s výlezem vaší první skály?
Tehdy jsme spolu lezli, kam to šlo, po stromech, skalách v okolí našeho rodiště Nového Města na Moravě. Naše dětství bylo jedno velké dobrodružství. Brácha byl starší, fyzicky silnější, neměl jsem šanci ho v něčem pravidelně porážet. Pak jsem ho ale přelezl na jedné malé skále ve starém lomu. Dá se říct, že to byl takový první impulz k tomu, že bych k lezení mohl mít talent.

Přitom jste chtěl být zahradním architektem. Jak dlouhá cesta vede od tohoto povolání k horolezectví?
Dlouhá, pořádně dlouhá. Svět je plný náhod, a tak když jsem se hlásil na střední zemědělskou školu, kvůli špatnému posudku našeho bývalého třídního učitele, jsem se tam nedostal. Skončil jsem na učilišti, následně na strojní průmyslovce, kam brali každého. Přesto jsem zkusil vzdorovat a hlásil se na FTVS. Bylo mi ale jasné, že po roce 1968 a tátově politické minulosti jsem bez šance.

Jak přišly vaše horolezecké začátky? Přece jen od prvních výlezů s bratrem utekla řada let.
Na plese jsem se seznámil s bandou horolezců, byl to veselý večírek a my se na něm dohodli, že druhý den ráno s nimi vyrazím na týdenní lezení. A tak jsem skutečně 7. března 1982 v 9 hodin ráno nasedl s novými kamarády do autobusu a vyrazil na týden na Vysočinu. Od té doby mě to nepustilo.

Také čtěte: Koruna světa? Jistě! Jaroš ale rovněž pošilhává po cestě na jižní pól

Je pravda, že se drtivá většina expedic domlouvá v hospodě?
Skutečně je to tak, jak se říká, tam se zdají být Himálaje placaté. Například jedna z mých expedic na Mt. Everest se domlouvala na plese v Bedřichově.

Prý jsou horolezci výborní v předpovědi počasí. Co je na tom pravdy?
V podstatě nic, protože máme vlastní odborníky, kteří nám počasí vypočítávají. Ani léta zkušeností člověku nepomohou předvídat nepředvídatelné horské podnebí.

Jak tedy taková osobní předpověď počasí probíhá?
Posílám najatým profesionálům aktuální stavy počasí z místa, kde jsem, oni je dají do modelů a posílají detailní předpověď. Na první pohled se to zdá jednoduché, ale v horách je počasí opravdu neskutečně proměnlivé a mění se každých pár minut.

Právě jeho náhlé změny vás už několikrát zastavily těsně před vrcholem. Jak těžké je vzdát expedici, na kterou jste se měsíce připravovali?
V tu chvíli je to velké dilema, rozhoduje vůle a disciplína. V hlavě máte všechnu tu snahu, která za výstupem stála, peníze, které jste měsíce sháněl. To rozhodnutí není jednoduché, ale občas přijít musí.

Jste profesionálním horolezcem, jak složité je si na sebe vydělat?
Vidíte sami, vyrábím si kalendáře, píšu a vydávám knihy, natáčím své výpravy, fotím. Mám také řadu partnerů, pro které musím plnit sponzorské povinnosti. Je toho hodně, ale díky tomu si mohu plnit svůj sen, cestovat a lézt.

Cítíte rivalitu mezi horolezci?
Pokud jde o ty české, tak cítím. Přece jen jsme tady u nás velmi malý trh, sponzoring je omezený, peníze nemůže dostat každý. Moc dobře vím, že řada českých horolezců mě nemá v lásce, ale já tu nejsem pro ně, ale pro širokou veřejnost.

Právě pro ni občas přednášíte, pořádáte různé akce, besedy. Jaký na ně máte ohlas?
Úžasný, často mi pak lidé píší, že po mé přednášce tráví každou dovolenou na horách. Nemusí být hned horolezci, ale dostanou vztah k přírodě, chodí na túry. Taková zpětná vazba mě hodně motivuje a dává smysl mé práci.

Čtěte také: Před 50 lety byl zdolán nejvyšší vrchol Antarktidy Mount Vinson

Když horolezec dosáhne vrcholu, co se stane, zapíchne vlajku, udělá značku, zapíše se do knihy? Jak dokáže, že nahoře skutečně byl?
Většina z nás si to dokumentuje, v tom jsem velký pedant, navíc materiál z expedic pak marketingově využívám. Nejsme fotbalisté, nedávají nás v přímém přenosu. Co není vidět, jako by neexistovalo. Stalo se, že párkrát někdo podváděl, nahoře nebyl, i když to tvrdil. Je to však hodně ojedinělý případ, protože většina má s sebou další lidi, kteří jsou svědky jeho dosažení vrcholu.

Říká se, že to nejhezčí zůstává v paměti horolezce, že to fotoaparát nebo kamera nezachytí. Máte podobný snímek v paměti?
Na jeden moment si vzpomínám. Tehdy jsme kvůli špatnému počasí zůstali delší dobu v táboře ve čtyřech tisících. Když se počasí lehce umoudřilo, vylezl jsem si sám o dva kilometry výš, ocitl se na kraji plošiny a přede mnou se rozprostřel dokonalý výhled. Dole byl ve tmě schovaný Tibet, naproti mně přes údolí zářil Mt. Everest a za ním osvícené vrcholky. Dole byla noc a nahoře ještě den, to bylo dokonalé.

Proč jste si to nevyfotil?
Já si to vlastně vyfotil, ale pak se mi to z karty nenahrálo. Možná je to tak lepší, rád na to vzpomínám.

Korunu Himálají jste už zdolal, tedy všechny jejich osmitisícovky. Teď se proslýchá, že byste rád zdolal Korunu světa, tedy nejvyšší hory všech světadílů.
Je pravda, že mě to láká, poznal bych další části světa, bylo by to něco nového. Navíc lidí, kteří mají obě tyto mety, není více jak pět, i to je pro mě motivace.

RICHARD VALOUŠEK