Prezident ragbyové Pragy Žák: Vždycky jsem 'trpěl' respektem z kvality

Zdeněk Žák je o deset let mladší. Ani on v ničem nepřipomíná muže, který by měl užuž pošilhávat po důchodu, dokonce ho můžete spatřit na trénincích áčka, ne však v prezidentském obleku, ale pěkně v dresu uprostřed ragbistů.

Kdy jste se ve svém životě poprvé setkal s Pragou?

V sedmdesátých letech, kdy jsem v dresu Humanity hrál na Pragovce proti jejímu týmu. Bylo to pohárové utkání a pamatuji se, že jsme dostali veliký výprask.

Vzhlížel druholigový hráč k týmu Pragy?

Samozřejmě, o to více, o co jsme dostali větší příděl. (směje se) Vždycky jsem „trpěl" respektem z kvality.

Pomyslel jste si tehdy, že jednou budete na Pragovce prvním mužem?

Ne, to vážně ani náhodou.

Jak jste se vůbec k „prezidentování" dostal?

Tak na to se pamatuji úplně přesně. Byl jsem na služební cestě v Polsku, zazvonil mně mobil, neznámé číslo. Říkal jsem si proto, jestli ho vůbec zvednout. Naštěstí jsem to udělal, jelikož mně volal současný trenér áčka Eduard Krützner, který byl pověřen oslovit mě s nabídkou.

Jak dlouho jste se rozhodoval?

Nějaký čas jsem si na rozhodnutí vzal. Skončilo vedení, které nebylo neúspěšné, vykonávalo ale své funkce už dlouho, a tak se na lidech v něm objevila únava. Nic-méně šlo o legendy klubu typu Bruno Kudrny či Jiřího Vovsa.

Co vás opravňovalo k tomu nabídku přijmout?

Řekněme letité manažerské zkušenosti. Na Pragu jsem dlouho chodil. Společně s paní jsme na ni dali oba naše syny. Ten starší, Zdeněk, hrál ragby poměrně dobře, dokonce to dotáhl až do národního týmu. Byl i při zisku posledního mistrovského titulu. Dalšímu jsem chtěl napomoci já.

Co jste změnil?

Nechci mluvit tak, že jsem já něco změnil. Nové vedení ale změnilo řadu věcí. Jednoduše se dá říci, že jsme si stanovili dva hlavní úkoly, sehnat více peněz a dětí.

Jaké byly vaše prezidentské začátky?

Krušné, nebo lépe, nebyly jednoduché. Na trénink přišlo jen málo dětí. Rodiče viděli, že v jejich kategorii jsou třeba jen tři kluci. Dítě si pak kolikrát sebrali a odvedli ho třeba do Petrovic nebo na Spartu. Nenechali jsme se ale otrávit, chodili jsme po školách, tiskli letáky a lepili je v okolí hřiště, pořádali zkrátka nábor za náborem. Trvalo to dlouho, pak se to ale najednou zlomilo.

Jak se vyvíjela vaše spolupráce s trenérem áčka Krütznerem?

Ta byla od začátku dobrá a dá se říci, že se všemi trenéry. Je ale třeba připomenout, že je vždy postavena na kompromisu. Každý z trenérů má požadavky vyšší, než mu můžete splnit. Jsem ale rád, že jsme zavedli pravidelné odměňování trenérů od mládeže až po nejstarší kategorie. Přestože tedy nejsou vysoké, pomáhají. Od určité úrovně se nedá sport dělat pouze na bázi nadšených amatérů a této úrovně už jsme dosáhli.

Má české ragby na to, aby se zprofesionalizovalo?

Určitě ne najednou, ale postupnými kroky ano. Vezměte si florbal, který začínal z ničeho a kam až se dostal.

O víkendu jste u Rokytky slavili, a to napříč kategoriemi. Na který tým jste byl nejvíce pyšný?

To se nedá říci, samozřejmě jsem pyšný na naše áčko, stejně tak ale na všechny dětské a mládežnické kategorie. Podobně mě potěšila účast veteránů. Zápas legend byl zážitkem. Hráči sice po utkání mluvili pouze o tom, kde je bolí, ale bylo vidět, že nezapomněli nic ze svého mistrovství. Stovku už sice neběhají za dvanáct vteřin, hlava a šikovné ruce jim ale zůstaly.

Kterými kategoriemi se nynější Praga může pochlubit?

Výkladní skříní je samozřejmě áčko, které loni vybojovalo titul a také letos po čtyřech kolech vévodí tabulce. Béčko by mělo být přestupní stanicí pro naše juniory, kteří skončili loni druzí. V něm vládne dobrá symbióza, vedle mladých v něm najdete také bývalé opory áčka. Co se týče mládeže, tak nejstarší kluci, kteří hrají, jsou třináctiletí, další kategorie je pro jedenáctileté, devítileté, sedmileté a pro přípravku. Dětí máme poměrně dost. Mohlo by jich ale být i více, a to zejména ve starších kategoriích, naopak mezi nejmenšími máme přetlak. Nyní vznikl požadavek, aby měly kluby všechny věkové kategorie, ten mně ale nepřijde příliš reálný. Těžko půjdeme na Václavák a budeme na něm oslovovat třináctileté kluky. Mládež si musíme nejdříve vychovat, a to nějakou dobu trvá.

Ve vašem výčtu mně schází ženy. Proč nemá nejúspěšnější klub Česka ragbistky?

To je dobrá otázka. Proto, že jsme si řekli, že půjdeme krok za krokem. Nebyli bychom schopni všechno tohle organizačně zvládnout. Stáli jsme tak před otázkou, čemu dát přednost. Nyní se snažíme zajistit mládež a muže. Ženy budou dalším logickým krokem.

Do kolika let uvidíme na Pragovce ženský tým?

Do pěti let je podle mě reálné, aby měla Praga své ženy. Zatím jsme měli jiné priority. Otvírali jsme novou tribunu, vylepšovali parametry hřiště. Trávník potřeboval například zavlažování. Rekonstruovaly se a stále budou kabiny, střídačky, buduje se polyfunkční skladovací zařízení. V plánu je pak umělé osvětlení.

Až přijdu za rok na vaše hřiště, co na něm uvidím nového?

Stoprocentně osvětlení. Pokud bychom vás pak pustili do kabin, tak budou jistě znovu vylepšené. Stejně tak přibude nepochybně další vybavení jako míče, dresy a podobné nezbytné věci.

Mužstvo RC Praga Praha slaví sedmdesátku. Co byste mu popřál do té další?

Co nejvíce titulů, tak aby navázala na slavné týmy, postavy své minulosti. U Rokytky pak pěkné hřiště, celkově důstojné zázemí pro špičkový ragbyový tým republiky, a to jak pro hráče, tak pro fanoušky. Ať se k nám všichni rádi vracejí.