Aby se kvalifikoval, stálo ho to více dřiny, potu i sebezapření. Odměnou mu je účast na Zimních paralympijských hrách v kategorii monoski.

Seriál Deníku: Olympijský sen.

Celý život jste miloval hory. Do roku 1999 jste potřeboval ke sjezdu dvě lyže, pak už jen jednu…

Ano, rok 1999 byl přelomový. Měl jsem pracovní úraz, boural jsem v autě. Dělal jsem stavbyvedoucího ve Slivenci, kde jsme stavěli třináct rodinných domků. Byli jsme pardubická firma, měl jsem celý rozjezd firmy na hrbu, na starosti asi padesát dělníků a ještě další věci. Starostí bylo dost, a tak jsem běžně pracoval i čtrnáct hodin. Jednoho dne jsem jel něco zařizovat, v hlavě plno myšlenek na práci, nedal jsem na Barrandově přednost… Možná to mohlo dopadnout jinak, ale ten člověk, co mi vjel do cesty, jel na sedmdesátce kilo dvacet. On to odnesl naštěstí jen zlomeným kotníkem.

Jak dlouho jste se pak dával po bouračce dohromady?

Hodně dlouho (smích). Asi půl roku jsem byl ve špitálu, z toho deset dní na JIPce. Měl jsem toho víc, i krvácení do plic. Dokonce jsem měl zástavu, při které kolem mě lékaři kmitali a snažili se mě oživit. Podle mého vnímání jsem s nimi normálně komunikoval, říkal jsem jim, že mi jen spadl z prstu snímač tepu a ať mi ho nandají a bude to v pohodě. Po rozhovoru s lékařem jsem se ale dozvěděl, že jsem jim nic takového neříkal. Dodnes nevím, co si o tom mám myslet. Asi se mi to fakt zdálo, ale bylo to tak reálné… (smích)

Vrátil jste se po úrazu do práce?

Asi rok po úrazu. Hlavně proto, abych se dostal mezi lidi. Ale po půl roce mi chtěli vzít rentu plnění pojišťovny k pracovnímu úrazu. Po zvážení pro a proti a s ohledem na to, že jsem do práce dojížděl dvacet kilometrů tam a dvacet nazpátek, jsem usoudil, že projezdím víc, než si k důchodu přivydělám. To byl moment, kdy jsem si uvědomil, že se chci raději věnovat naplno sportu. Tak dlouho, jak jen to půjde.

Kdy jste začal s přípravou na paralympiádu v Soči?

Na začátku října jsem jel do Rakouska na ledovec Hintertux, kam jezdím, abych se rozlyžoval. Nominaci jsem si ale vyjel už v únoru na mistrovství světa v La Molině, kde jsem byl dvanáctý v obřím slalomu. Splnil jsem tak nominační kritéria Paralympijského výboru. Na světový pohár můžete mít maximálně 120 fisových bodů (rozhodují mj. o pořadí závodníka na startu, pozn. redakce), čím má člověk méně, tím lépe.

Vy máte aktuálně kolik?

Ve slalomu 98, v super G 99 a v obřím slalomu 101.

Jak těžké pro vás bude získat medaili? V jaké kondici jsou vaši soupeři?

S ohledem na konkurenci na medaili nepomýšlím. Alespoň v jedné disciplíně bych se ale rád umístil do 16. místa. Nechci si totiž klást nereálné cíle. Jen jednou jsem krátce po úrazu veřejně prohlásil, že něco udělám, aniž bych vůbec tušil, co to obnáší. A od té doby jsem už v podobných prohlášeních opatrný.

Kvůli čemu jste se tenkrát vyhecoval?

Řekl jsem před docela velkým kolektivem lidí, že se jednou nominuji na lyžích na paralympijské hry. Tehdy to byl pro mě nereálný cíl, který jsem však vyhlásil hlavně proto, abych měl motivaci ho splnit.

Pamatujete si na jejich reakce?

No jéje! Všichni se mi smáli, až se za břicho popadali, protože mně už v té době bylo třicet.

Někteří lidé říkají, že po úrazu či nemoci po čase začali žít znovu a mnohdy i lépe. Dokáže to zpětně zhodnotit také tak?

Když se to stane člověku v takovém zápřahu, jaký jsem měl já… První, co jsem si říkal, když jsem se probudil, bylo konečně si odpočinu! Ležel jsem v posteli, byl jsem rozlámaný, všechno mě bolelo… Ale konečně jsem mohl pořádně spát! Člověk si samozřejmě uvědomuje, že je úplně na dně. Ale také má čas konečně o sobě přemýšlet, zhodnotit svůj dosavadní průběh života. A hodně věcí pak přehodnotí. Věřím proto, že mě to i obohatilo do života na duševní úrovni. Už určitě nejsem takový egoista, jakým jsem býval. Myslím si, že žiji trošku kvalitnější život, než jsem žil před nehodou.

Na začátku rozhovoru jste říkal, že chcete sportovat, dokud to půjde. Blíží se tedy ve vašich pětačtyřiceti letech konec sportovní kariéry?

(smích) Říkal jsem si asi rok před paralympiádou, že se nominuji do Soči. A po ní skončím. Ale v současné době se cítím lyžařsky tak dobře, že by mi bylo líto skončit. Přece jenom jsem tomu obětoval dvanáct let života. Makal jsem docela dost… Navíc dnes lyžují i starší kluci, než jsem já. A dokonce vozí i medaile. Takže uvidím. Každou sezonu se tedy budu rozhodovat, jestli má cenu ještě pokračovat dál. Kdo ví, třeba tu káru dotlačím ještě do další paralympiády.

Životní milníky Oldřicha Jelínka- Reprezentant ČR v monoski se narodil 1. listopadu 1968. Od narození žije v Holicích u Pardubic.
- Svůj život dělí do dvou částí na dobu před úrazem a po něm. V červenci 1999 měl autonehodu a po těžkém úrazu zůstal odkázaný na invalidní vozík.
- V období po úrazu, kdy se rozhodoval, co bude dělat dál, se dozvěděl o možnosti lyžování na monoski. Po vyzkoušení tohoto sportu v roce 2002 v Centru Paraple a Jánských Lázních se rozhodl lyžování věnovat naplno.
- Aktivně provozuje kromě monoski i jiné sporty v létě hlavně cyklistiku a plavání, které mu pomáhají v kondiční přípravě. Vyzkoušel si např. ale i vodní lyže.
- Oldřich má za sebou několik úspěchů: v prosinci 2010 se jako první vozíčkář z ČR umístil na závodech Evropského poháru na stupních vítězů, kde porazil i řadu medailistů.
- V únoru 2011 se stal mistrem ČR v obřím slalomu, v únoru loňského roku pak na MS v La Molině obsadil 12. a 16. místo v obřím a superobřím slalomu a nominoval se na své druhé Zimní paralympijské hry v Soči (první byly v roce 2010 na divokou kartu ve Vancouveru). 

Oldův patron René: Můj život nabral jiný směr. Smysluplnější

Olda a René

Praha - Účastník a patron. Takový je vztah Oldřicha Jelínka a Reného Kujana v projektu Měním svět. Kromě tohoto projektu spojuje tyto dva čtyřicátníky i autonehoda, která jim převrátila život naruby.

Zatímco Olda se dostal na invalidní vozík v roce 1999 po autonehodě, kterou způsobil v pracovní době jako stavbyvedoucí, René přišel k úrazu jako spolujezdec v roce 2007.

„Trefili jsme protijedoucí vozidlo. Na spolujezdci nebyl airbag, a když si představíte zapnutý pás, tak to celé podél pásu jsem měl rozštípané včetně jednoho obratle," vrací se o sedm let zpátky v čase René, který se po ranní bouračce probudil až v jedenáct hodin večer. Na JIPce, po operaci.

„Byl jsem naštvaný, rozhozený, ale určitě jsem si neříkal v nemocnici jako Olda, že si konečně odpočinu. To fakt ne," směje se René.

„Když to ale s odstupem času hodnotím, kdyby nebyla ta bouračka, asi bych dnes byl někde úplně jinde. Nedostal bych se v rehabilitačních ústavech mezi vozíčkáře, nezajímal bych se tolik o osudy lidí, kteří musejí denně bojovat… Jsem tedy rád, že můj život nabral trošku jiný směr. A řekl bych, že smysluplnější."

Dříve pracoval René na volné noze jako překladatel a konzultant v médiích, v současné době má na starosti ve Sportovním klubu vozíčkářů Praha projekt Spojenci sportovců na vozíku. „Jedná se o projekt, který se snažíme rozjet mezi „normálními" sportovci, kteří si plní nějaké své cíle. Třeba za každý uběhnutý kilometr, ve střelbě za trefení terče, za odpálený míček… Lidé přispívají malou částkou vozíčkářům, kteří si také plní paralelně své cíle," přibližuje projekt René.

Myšlenka pochází z Velké Británie, kde to funguje následovně: sportovec žije v určitém sociálním prostředí obklopený kamarády, známými, příbuznými. Těm například řekne, že trénuje na maraton, který chce do roka a do dne pokořit.

„Oni mu na to třeba řeknou, že je blázen. Ale když se mu to povede, tak mu slíbí, že na vozíčkáře přispějí nějakou částkou. Je tam tedy ta dodatečná motivace když já něčeho dosáhnu, tak se ještě najde pár lidí okolo, které to strhne k tomu udělat něco dobrého."

René v roce 2012 jako první člověk na světě oběhl Island v rámci charitativního projektu „1 muž 30 dnů 30 maratonů". O rok později se do země ohně a ledu vrátil, aby jej přeběhl ze severu na jih. A letos se chystá zase aby i tentokrát svým během podpořil české vozíčkáře.

René Oldu v jeho přípravě na paralympiádu v Soči motivuje, hecuje. A toho si Olda váží. „Navíc jsem v něm našel dobrého člověka, sympaťáka, který to poznal i z druhé strany, když byl sám rozbitý. Ví, co obnášejí třeba pobyty v Kladrubech…"

Vzájemnou spolupráci si pochvaluje i René, který věří, že se s Oldou budou stýkat i po skončení projektu.

„Olda mě obohacuje už jen svou existencí. Tím, že do toho jde… Všichni vozíčkáři, které jsem potkal, mají moji obrovskou úctu, že se se vším dokáží poprat, že zvládnou spoustu věcí, které my, kteří můžeme hýbat všemi končetinami, si ani nedokážeme představit. Věřím, že spolu budeme kámošit i nadále," věří René. „Tak určitě," směje se Olda, jehož mottem je: Život není o tom, kolikrát padneš na hubu, ale o tom, kolikrát se dokážeš zvednout a jít dál.

Projekt Měním svět ve zkratce

- Oldřich je jedním z pěti odvážných, kteří se nebáli bojovat s nepřízní osudu a stanovili si osobní výzvu. Po celý měsíc sdílí fotografie ze svého snažení na sociální síti Instagram pod hashtagem (slovo nebo fráze označená předponou „#". Význam slova označeného tímto symbolem je dnes chápán jako forma klíčového slova, pozn. redakce) #menimsvet.

- Každý z pěti účastníků projektu Měním svět má svého patrona člověka s obdobnou zkušeností, který ho po celou dobu podporuje a motivuje.

- Inspirovat se může každý. Stačí, aby si stanovil vlastní cíl a sdílel své pokroky prostřednictvím fotografií na Instagramu s hashtagem #menimsvet.

- Podpořit účastníky je též možné sdílením fotek, komentováním nebo finančním darem. Partnerem projektu Měním svět je společnost Era. Garantem transparentnosti projektu je Fórum dárců, organizace propagující odpovědné dárcovství ve prospěch neziskových organizací.