Pánové, jaká byla vaše cesta k dálkovému plavání?
Matěj: K dálkovému plavání jsem se dostal přes trenéra Bohemians Jana Srbu. Nejprve jsem plaval v bazénu, pak mi trenér navrhl zkusit to venku. Líbilo se mi to, proto jsem na dlouhé trati zůstal.
Tomáš: Jednou jsem jel s bratrem a zkusil si to. Oproti bazénu je to jiné, což mě bavilo. Navíc jsem v dálkovém plavání viděl větší možnost úspěchu.
Jan: Oba kluci jsou ve vodě v podstatě od narození, chodili jsme s nimi už do klubů pro miminka. Zkoušeli, zda by je nebavily i další sporty, ale zároveň pořád chodili do plavecké přípravky. Matěj později dostal nabídku postoupit z přípravky do plaveckého družstva.

Jak náročné je skloubit vaše tréninky se školou?
Matěj: Někdy je to trochu těžké, ale zvládnout se to dá. Ve škole mám zařízené individuální studium. Když se jede na soustředění, tak se školní látky občas nakupí víc.

Zbývá vám nějaký volný čas?
Tomáš: Občas máme volné víkendy, ale většinou jsme buď na závodech, nebo se věnujeme škole.

Jane, jak je náročné zorganizovat program dvou závodníků?
Vozím je brzy ráno na tréninky a také na bazénové závody, které probíhají přes zimu. Co se týče dálkových závodů, tak jezdíme všichni společně a s manželkou klukům děláme i servis. Ať už je to občerstvení, nebo informace o tom, jak se vyvíjí závod.

V čem se liší dálkové plavání od bazénového?
Tomáš: Rozdílná je voda. A člověk se musí víc soustředit na orientaci. V bazénu se orientuje podle stropu nebo dna, kdežto v dálkovém máte čtyři bójky, podle kterých musíme plavat.
Matěj: Venku se startuje společně a plavci si mohou vzájemně pomoct, nebo naopak na druhých parazitovat. Závod je pak zajímavější, než když plavete sami na sebe ve vlastní dráze.

Danielo, nebojíte se o své syny při závodech?
Kdysi nás kluci přemluvili, abychom plavali také. Voda měla šestnáct stupňů, vůbec jsme si nedovedli představit, co tak studená voda s tělem udělá. Tomáše tehdy poslali na jinou trať, bylo mu tou dobou asi devět let. Když jsem sama na sobě cítila, jak voda působí, říkala jsem si, hlavně, aby doplaval. Když to zvládl poprvé, dokáže to i příště, teď už se o něj zdaleka tolik nebojím.

Trénujete spolu?
Matěj: Trénujeme ve stejnou dobu, ale většinou každý na jiné dráze.

Z jakého důvodu?
Matěj: No z typické bratrské lásky. (směje se)
Jan: Když můžou, tak by jeden druhého občas zabili. (směje se)

Soupeříte spolu?
Tomáš: Snažím se překonat časy, které bratr zaplaval před dvěma lety. Ve stejném věku, v jakém jsem nyní já. Při tréninku je Matěj vpředu, protože jeho výkonnost je vyšší.

Jaké vlastnosti si u bratra nejvíce vážíte?
Tomáš: Matějovy schopnosti zvládat společně s plaváním i školu. Já ve škole tak dobrý nejsem, vlastně ani nechápu, jak to dokáže skloubit tak dobře.
Matěj: Tomáš je v jakékoli situaci naprosto v klidu a nic ho nerozhodí. Já jsem při závodech naopak často nervózní.

Jak se vzájemně podporujete, když se nedaří?
Tomáš: Třeba teď je Matěj po nemoci a není ještě ve formě, tak mu říkám, ať je v klidu, že je to úplně normální.

Věnujete se kromě plavání ještě nějakému sportu?
Matěj: Maximálně florbalu při hodině tělocviku.
Tomáš: Občas si zajdu se spolužáky zahrát basketbal.

Trávíte spolu volný čas?
Tomáš: Občas, třeba si zahrajeme badminton na dvorku nebo vyjedeme na kola.
Matěj: Jinak trávíme čas spíš každý sám.

Rozebíráte společně závody?
Matěj: Spolu ne, spíš všichni doma. Nebo s trenérem.
Tomáš: Přijdeme za tátou a probíráme, co bylo špatně, jaké byly chyby.
Jan: U bazénového plavání necháváme vše na trenérovi. U dálkových závodů se snažíme pomáhat si víc. Rozebíráme dopředu tratě, které už známe. Řešíme, kde se dá zaútočit a podobně.

Kde jste získali zkušenosti pro takové poradenství?
Jan: Před zhruba čtyřmi lety jsme v Bohemce měli klub, kde plavali všichni, včetně rodičů. Účastnili jsme se i poháru, který jsme třikrát vyhráli. Sice jsme plavali pomaleji, ale měli jsme možnost si to na vlastní kůži vyzkoušet. To dodá hodně zkušeností. Dalším informace sbíráme tak, že se hodně ptáme, ať už trenérů, nebo ostatních plavců.

Kolik času věnujete podpoře svých synů?
Daniela: V létě jsou to skoro všechny víkendy.
Jan: Padne na to téměř veškerá dovolená.

Jak je pro vás podpora rodičů důležitá?
Tomáš: Plavání venku bez podpory asi ani nejde. Když je na břehu někdo, kdo mi fandí, je to pro mě hnací motor a nevzdám se.
Matěj: Kdyby nebylo rodičů, kteří nás do toho ženou, tak bych možná už neplaval.
Tomáš: Jsem rád, že nás nutí chodit na tréninky. Občas jsem z toho byl naštvaný, ale nakonec si uvědomím, že je to dobře.
Jan: Někdy se klukům na trénink nechce, ale většinou musí jít. A když pak odcházejí, jsou veselí a rádi, že nakonec šli.

Co považujete za své největší úspěchy?
Tomáš: Loni jsem vyhrál pětikilometrový závod na mistrovství České republiky.
Matěj: Pro mě je zatím nejvýznamnější třetí místo na evropském závodě v Hornu. Byla tam velká konkurence a ze začátku se mi zdálo, že mi ostatní ujedou, protože měli rychlejší start. Ke konci jsem ale měl víc sil já.

Jaké máte plány?
Tomáš: Baví mě elektrotechnika, takže bych rád vystudoval ČVUT. Rád bych dělal něco, kde člověk musí používat ruce.
Matěj: Zajímá mě fyzioterapie, rehabilitace. Rád bych, aby bylo mé budoucí povolání stále spojeno se sportem. Pak mě ještě zajímá ekonomie.

Co budou dělat rodiče, až děti skončí s plaváním?
Matěj: Konečně budou mít pauzu. (směje se)
Jan: Snad se nám podaří zrekonstruovat rozpadající se chalupu. Teď na to není čas.
Daniela: Pokud nám do té doby nespadne. (směje se)

PETRA KLEINOVÁ