VYBERTE SI REGION

Můj milý dení(č)ku aneb Cesta ke zlatu - 1. díl

Praha - Tak to začalo. Musím.  Za nějakých sto dnů ten závod je. Triatlon. Složení tří disciplín v jednu. Jmenuje se Dřevěný muž a kdysi jsem ho asi třikrát vyhrál. Jó, to byly, milý dení(č)ku, časy. Za čtyři hodiny a dvacet minut jsem to dal. To jsem byl hrdina.

24.3.2012
SDÍLEJ:

Ilustrační foto.Autor: DENÍK/Jan Škvára

Jenže pak jsem neměl čas, kolo začalo zapadat prachem a já spíše psal, než trénoval. Pak jsem ten závod absolvoval zase - a málem jsem na něm dvakrát umřel. Musel jsem si cestou na kole dát dvacet deka gothaje. No a při běhu jsem pochopil, že to nebyla šťastná volba. To už je ale dávno.

Teď je 1. března a já mám před sebou vidinu, sen, sázku sám se sebou. Postavím se na start a vyhraju. Prý je všechno v hlavě. Jenže já vím, že vyhrát nemůžu. Ale každým dnem si říkám, že potrápit favority by bylo príma. Kluky jedny profesionální. Budou čubrnět. Jenže k tomu musím něco naběhat, naplavat a najezdit.

Prvního jsem začal. Ráno po šestý. Tak jsem se, milý dení(č)ku, rozhodl, že to bude hlavní čas mé přípravy. Zvolil jsem si skoro čtyřkilometrový okruh a ten každý den odběhnu. Jasně, že zatím; postupně přidám. Už to je skoro měsíc. Každý den zazvoní v 6.03 (nevím, proč) budík. Zamáčknu ho - a tak deset minut se převaluju (vím, proč). Už ale neusnu jako jindy. Normálně vstanu, obleču se a běžím. Kolem mě tramvaje, lidi jdoucí do práce nechápou, jak někdo může takhle ráno běhat, do toho pejskaři a opilci. A já mezi nimi kličkuji a dávám si svoji ranní porci.

Milý dení(č)ku, na začátku jsem sotva ten okruh uběhl. Několikrát jsem se zastavil. Po pár dnech to bylo lepší. Po třech nedělích se vlastně ani nezadýchám, běžím rychlostí tak… no, nic moc. Bude to ale určitě lepší. A o prvním březnovém víkendu jsem se rozeběhl po Praze a doběhl z Vršovic až na Karlův most, trochu jsem to přepískl, nějakých 13 kilometrů to bylo. No a mne začaly bolet nohy. Stehna. K čertu, já nemohl ani chodit. Ještě tuhle, dení(č)ku!

Ale ráno jsem šel znovu. Další víkend jsem naběhal po Praze asi 25 kilometrů. Kolem Vltavy, přes Vyšehrad, pod Nuselákem, kolem Pankráce. Prostě krosil jsem to, jak to šlo. Zahýbal jsem do dalších a dalších ulic, ťapal do i ze schodů, a nezastavil jsem se. Tak nějak jsem si připadal jako ten Forrest Gump z toho filmu.

Ale o minulém víkendu jsem se vydal na hory, na Liberecko. Pořád mne ta stehna bolela. A já si tam dal dva výběhy do neznáma. Trošku jsem v horách zabloudil a doběhl po třech hodinách. Chvílemi jsem běžel na sluníčku, chvílemi jsem musel překonávat sněhové návaly na cestičkách. To byl trošku šok, jak jsem se brodil v tom sněhu, upocený. Trošku mne, milý deníč(k)u, napadlo, jestli to je normální. Ale nezastavil jsem se, to né!

Tuhle bylo 21. března, tedy 
21. den tréninku. Protože mám 
v hlavě zabudováno, že náš život běží v jednadvacetidenních cyklech, čekal jsem, co to se mnou udělá. Svítilo sluníčko, já přehopkal tramvajový pás, vyhnul se koloně aut a dostal se na hřiště. Nikdy jsem tam neběžel. Krásný výhled na Prahu. Ten třistametrový ovál jsem oběhl rovnou pětkrát, pak, jako laňka, jsem se vydal na zbytek tradičního okruhu, který jsem si ale prodloužil několika ulicemi navíc. Najednou jsem si uvědomil, že mne stehna už nebolí. A tak jsem zrychlil. A do sedmého patra, kam normálně chodím, jsem vyběhl. Jak ze mne lilo!

Milý dení(č)ku, vysprchoval jsem se a hned si stoupnul na váhu. To dělám pokaždé. To břicho, které mi vyrostlo, musí totiž dolů. Do závodu ho sundám! Na začátku cesty ke zlatu, tedy na začátku března, jsem měl tak 76 kilo. Po týdnu tak 
o dvě kila méně, ale více to nešlo.

Tuhle jsem se vážil před spaním a měl 74,4. Ráno se probudím, jdu běhat, vypotím asi hektolitr potu, stoupnu na váhu - a co bys řekl, milý dení(č)ku, kolik tam bylo? 74,6 kilogramu. Chápeš to? Já ne! Já měl víc!

Ale po tom jedenadvacátém dnu, ve středu ráno, jak jsem vyběhl ty schody, jsem tam měl 72,6. Chápeš to? Pod 73 kilo! 
Zlato se přiblížilo. Já se pod tu sedmdesátku, dení(č)ku, prostě dostanu.

Jo - a břicho už mám menší. Tak uvidíme. Já už se totiž každý večer, když uléhám, těším na to, jak ráno vyběhnu. Chápeš to?

Jenže ten triatlon není jen běh, ono tam je ještě plavání - 
a k tomu těch šílených 110 kilometrů na kole. Napadlo mne, milý dení(č)ku, že se musím podívat, jestli mám plavky. A taky mne napadlo, že vlastně nevím, v jakém stavu je bicykl. Musím ho vytáhnout ze sklepa, oprášit a promazat.

Tak zase za týden v pátek. Blíží se to, mám na tu přípravu už jen 92 dnů. A v nohách mám jen 180 naběhaných kilometrů, kilometr jakoby plavání v aquaparku a dvě hodiny na spinningu. Musím přidat…

Jiří Macek se po letech rozhodl vrátit na start triatlonu o poměrně nezvyklých objemech - 1 km plavání, 110 km jízdy na kole a 13 km běhu, přičemž 
o výsledku rozhoduje celkový čas od startu plavání do cíle běhu - a to včetně nutných převleků mezi jednotlivými disciplínami. Ten závod se uskuteční 23. června na prahu Českého ráje a Jiří Macek ho před lety vyhrál. Od té doby ale uplynulo mnoho let, zhruba deset, přibylo mnoho kil, zhruba deset, a ubylo fyzičky.

Jiří Macek začal na závod trénovat 1. března. Jeho deníček, který otiskneme každý pátek, bude mapovat, jak se vypořádává s tréninkovými porcemi. Začátek tréninkového procesu zavinil tak trochu 
i herec Jan Tříska. Televizní reportáž o jeho osobě vypověděla, že každé ráno v pět hodin běhá po Praze svoji běžeckou porci. Jiří Macek se rozhodl, že když může běhat Tříska, bude běhat i on. A běhá. A trénuje.

Autor je šéfredaktorem Deníku, region Praha + střední Čechy.

Čtěte také: DOPIS JIŘÍHO MACKA: Vážený pane herče Jane Třísko

Autor: Jiří Macek

24.3.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Vyvěšení trenýrek na Hradě není podle soudu trestným činem

Praha - Vyvěšení červených trenýrek na Hradě skupinou Ztohoven nebylo podle soudu trestným činem. Obvodní soud pro Prahu 1 ve středu chtěl případ postoupit Obvodnímu úřadu Prahy 1, aby rozhodl, zda se jednalo o přestupek. Státní zástupkyně ale na místě podala proti rozhodnutí stížnost. Případem se proto bude zabývat městský soud. Podle soudkyně obvodního soudu se umělci nedopustili ani krádeže, ani výtržnictví. Filipu Crhákovi, Matěji Hájkovi a Davidu Honsovi hrozily za krádež, poškozování cizí věci a výtržnictví až tři roky vězení.

Praha 7 se dohodla s Lordship na podobě domu v Holešovicích

Praha - Radnice Prahy 7 se domluvila s firmou Lordship na podobě nákupního centra Holešovický trojúhelník na pozemku mezi ulicemi Veletržní, Strojnická a U Studánky. Novinářům to ve středu řekli starosta Jan Čižinský (KDU-ČSL/Trojkoalice) a šéf investora projektu, firmy Lordship, Václav Matoušek. Budova bude oproti původnímu návrhu nižší, změní se fasáda a bude dodržovat takzvané uliční čáry. V podzemí budou parkovací místa vyčleněna pro obyvatele Prahy 7. Budova by mohla být hotova v roce 2018.

Hlas Václava Havla v Praze chybí. Byl sporný, ale potřebný

Praha /ROZHOVOR, FOTOGALERIE/ - Zvoník od sv. Havla a iniciátor projektu „Zvon Václav" Ondřej Boháč zvoní v pražských kostelích už od čtrnácti let. Prázdná stolice v kostele sv. Havla ho dráždila už dlouho. Chtěl do ní vrátit zvon Václav, který zde býval. Souhra jmen navíc přímo vybízela k tomu, aby byl zasvěcen Václavu Havlovi.

Medailové pořadí zemí
stát
1 USA 46 37 38 121
2 Velká Británie 27 23 17 67
3 Čína 26 18 26 70
4 Rusko 19 18 19 56
5 Německo 17 10 15 42
43 Česká republika 1 2 7 10

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies