Můj milý dení(č)ku aneb Cesta ke zlatu - 8. díl

Jo, ale neplavu; na kole jsem zase nejezdil a otužování jsem zkusil tuhle teprve potřetí. Tedy na závěr sprchování jsem otočil kohoutek směrem k modré barvě. Vydržel jsem deset vteřin a pak jsem vykřikl, že tohle nemám zapotřebí. Slibuju, že dneska zkusím znovu. Ten závod totiž bude právě o pevné vůli a o morálce. To slovo se říká často s úsměvem, ale je platné.

Milý dení(č)ku, musím ti napsat dneska pár slov o zdravení. Ne tom klasickém, životním potkávacím. Ale o tom sportovním potkávacím.

Pořád si myslím, že když se potkají dva trabanty, tak na sebe zablikají. Když se míjejí dvě tramvaje, řidiči na sebe přátelsky kývnou.

No a já zdravím každého, kdo proti mně běží i jede na kole. Prostě si myslím, že to tak má být. Máme stejného koníčka, stejný druh pohybu, tak proč dělat, že jsme cizí. Jsme přece na jedné lodi. Jen mne napadá, že asi se v tomto případě ne pokaždé potkávají trabantíci či tramvaje. Ne každý mne totiž zdraví.

Na kole to je, jsem už pochopil, asi takhle. Jedu na vyšperkovaném kole (horské, odpružené, dražší to ale nejedu nikdy). S barevně ladícím dresem s nápisy všech možných firem, které podporuji, ale od kterých jsem v životě nespatřil ani korunu za reklamu. Za reklamu, kterou jsem si musel zaplatit při koupi dresu. Když potkám podobně ustrojeného „závodníka", pak si zvedáme lehce levou ruku. Ledabyle uvolníme úchop řidítek a tak jakoby polokývneme. Jako kdyby se potkaly ty trabantíky.

Horší je to ale, když jedu v teniskách. Mám sice dres, ale takový normální. A na hlavě mám třeba čelenku. Kývu na každého protijedoucího. Když je někdo vymóděn tak, jako já, pak oplatí stejným. To většinou na sebe ještě křikneme: „Ahóóój!"

Ale když potkám designově dokonalého cyklistu, on se na mne ale ani nepodívá. Chápeš to, dení(č)ku)? Já mu nestojím ani za to, aby se na mne jen podíval! I když věřím, že si mne pohrdavě zpod brýlí omrkne a řekne si: Buran! To mne trochu mrzí.

No a protože teď běhám, tak mohu o zdravení napsat pár dalších poznatků právě z toho klusání. V lesích většinou nikoho nepotkávám, ale třeba tuhle v parku Grébovka na pražských Vinohradech, to bylo běžců! A každý jiný týpek.

Kroužil jsem parkem asi hodinu. A to jsem si vychutnal zdravení! Potkal jsem běžce dokonale ustrojené i ty, kteří měli staré tepláky a vytahané triko a jen poklusávali. Řeknu vám, že jsem pozdravil všechny.

Při míjení jsem zvedl levou ruku a řekl Ahoj! Skoro jako na kole. Každému jsem to řekl. Dvacetileté (asi tak) atraktivní slečně běžící jakoby v transu, protože právě asi poslouchala nějaký hit od Tomáše Kluse. Řekl jsem to mladíkovi v oněch vytahaných teplácích i paní v letech, která sotva zvedala nohy. I dvojičce v dokonalém úboru. Tu jsem nemíjel, ale předbíhal. Na můj pozdrav mi odpověděla jen paní. Muž byl asi naštván, že jsem je předeběhl. Tak jsem najust ještě přidal a začal jsem zvedat nožky jako laňka v žitném poli, která tuší, že myslivec ji už svými výstřely neohrozí ani náhodou.

Když jsem sbíhal z parku zase domů, proti mně se objevila dvojička jak z jiného světa. Pán a paní. Tak sedmdesát. Oba. Dokonalé oblečení podle poslední módy. Paní měla dres v reflexních barvách. Jejich rychlost? Tak kilometr za patnáct minut. I chůze je rychlejší. Pán pseudoběžel a paní vedle něho rázovala s hůlkami. Jejich pohyby byly takové komické, jakoby rychlé, přitom skoro stáli na místě. Oba zahalekali „Ahoj!" první. Tak jsem se usmál a oplatil jim. A abych nebyl troškař, pípnul jsem: „Ahoj, ahoj!" Tenhle bonus jsem dal poprvé. A zvedla se mi nálada. A nevadilo mi, že ta slečna, kterou jsem míjel, nepozdravila. Měla na uších ta sluchátka. Kdo ví, co jí tam zrovna hráli…

Čtěte také:

DOPIS JIŘÍHO MACKA: Vážený pane herče Jane Třísko
Můj milý dení(č)ku aneb Cesta ke zlatu - 1. díl
Můj milý dení(č)ku aneb Cesta ke zlatu - 2. díl
Můj milý dení(č)ku aneb Cesta ke zlatu - 3. díl
Můj milý dení(č)ku aneb Cesta ke zlatu - 4. díl
Můj milý dení(č)ku aneb Cesta ke zlatu - 5. díl
Můj milý dení(č)ku aneb Cesta ke zlatu - 6. díl
Můj milý dení(č)ku aneb Cesta ke zlatu - 7. díl 

Máte-li chuť, napište autorovi na e-mailovou adresu: jiri.macek@denik.cz, co si o dení(č)ku, o jeho běhání myslíte? Můžete mu poradit, můžete mu vyčinit, můžete takřka všechno. Prostě napište, co vás napadne. Autor se na vaše myšlenky těší…

Autor je šéfredaktorem Deníku, region Praha + střední Čechy