No, nebudu prozrazovat. Třeba to vyjde - a to budeš čučet; všechno ti popíšu.

Jo a s tím otužováním studenou sprchou to zatím nedopadlo. Moc jsem se vytahoval. Tím, milý dení(č)ku, jak na sebe ráno po běhu a večer před spaním pouštím tu teploučkou sprchu - a pak otočit kohoutkem a chrstnout na sebe studenou. Dvakrát jsem to zkusil - a zase jsem dal červenou barvu. Jak ti teď píšu, tak mi 
z toho pocitu naskočila husina.

Dneska ti napíšu pár vzpomínek, jaké to bylo kdysi. Když totiž, dení(č)ku běžím, tak pořád závodím. Buď si představuju, jak běžím závod a předbíhám jednoho soupeře za druhým, nebo si vzpomenu na nějaký závod. A protože si pamatuju každý metr tratě, tak ho na tom běhu prožívám. Mám na to každé ráno 40 minut, tak dlouho běžím.

Zrovna včera jsem projel při běhu asi tři závody toho triatlonu Dřevěný muž, na který trénuju. Poprvé to mohlo být tak někdy těsně před revolucí. Byl u toho Jirka Kafka, majitel mnichovohradišťského cykloservisu, který vlastně za moji lásku 
ke kolu může, protože jsme spolu jezdili do Turnova pracovat. Já totiž kdysi pracoval na dráze. Přiznávám, jsem jak Mistr Kája: elektrikář. Pravda; kde je fáze, to jsem měl vždy problémy si ujasnit. Ale zpátky. Jirka mne vytáhl na ten triatlon.

Já už tehdy jezdil a na tom závodě byli samí amatéři, já mezi nimi byl favoritem. Po kilometru plavání mezi řasami jsme oba naskočili na kolo a ujeli. Jeli jsme tehdy po hlavní silnici po trase Turnov - Jičín - Mladá Boleslav - Mnichovo Hradiště - Příhrazy. My měli takový náskok, jeli jsme pořád tak 45 až 50 kilometrůza hodinu. Já vepředu, Jirka za mnou visel a pořád nadával, ať zpomalím. A to já, milý dení(č)ku, zase ne. Pořád jsem se ohlížel, zdali nás někdo nedojíždí. „Nevohlížej se, kdo 
by nás asi v tý rychlosti dojel,“ prskal parťák.

Kontrolu v Boleslavi jsme minuli ve chvíli, kdy dřímala, protože prvního závodníka čekala až za hodinu. V Příhrazích, kde byl cíl kola, neměli ještě postaven stan - ani připravené kontrolní stanoviště. Praštil jsem s kolem a utekl všem. Když jsem po čtyřech hodinách a asi 20 minutách dorazil do cíle, měl jsem půl hodiny času, než za mnou doběhl druhý Jirka. Třetí v pořadí doběhl za mnou za hodinu. Chápeš to, dení(č)ku? Za hodinu!

To si piš, že při tý vzpomínce se mi úterní ráno krásně běželo. To víš, chlapská ješitnost se projevila. Dokonce jsem se za běhu 
i na tu paní, co tak po ránu venčila pejska, usmál a popřál krásný den. Ani nemrkla, možná myslela, že se jí jen zdám.

Jenže, ty můj malý dení(č)ku, vyhrál jsem pak ještě asi dvakrát, kdo ví. Ale pak přišel tvrdý dopad. Když jsem si na tohle vzpomněl, uvědomil jsem si, jak jsem při běhu zpomalil. Musím ale říci, že v to středeční ráno jsem se fakt plahočil. Už totiž ve vodě jsem tenkrát věděl, že na to nějak nemám. Ale proč to přiznávat, že? Už jsem nějaký pátek netrénoval. Jaksi jsem nechal elektriku elektrikou a začal jsem psát. Nějak mne to víc bavilo. Místo ampérů jsem začal pouštět do sítě písmenka.

Ale zpátky. Vyrazil jsem na kole, přede mnou110 kilometrů. Začátek asi na dvacátém místě ještě nevěstil nic zlého. Třicátý kilometr - a já si uvědomil, že mi začíná docházet. Dojela mne skupinka pár cyklistů. Já se zavěsil na konec partičky, chvíli jsem s nimi jel – a pak jsem přestal šlapat. Jeďte si, odplivl jsem si, zanadával a šlapal podle svého. Když mne ale asi deset kilometrů před cílem dojela další skupinka, tak kolem 80. místa, řekl jsem si, že tohle ne.

Dojela mne nějaká ženská na favoritu a s ní nějaký důchodce 
v trenýrkách, s blatníky, odrazkou – a on tam snad měl i dynamo. Když jsem přestál prvotní šok, zavěsil jsem se za nimi. Já 
v triatlonovém oblečku, na kole čtyři láhve. Děs. Psychicky i fyzicky jsem odpadl po kilometru. Normálně mi ujeli. V cíli kola jsem si dal pivo a celých13 kilometrůběhu jsem šel, co noha nohu mine. Chvíli jsem si dokonce 
i lehl na louce.

Když jsem si na tohle vzpomněl a přehrával si ty hrozné chvilky, tak jsem na tom hřišti, kde kroužím dokola, skoro zastavil.

A ještě ti, milý dení(č)ku mám dvě vzpomínky. Z nich jsem měl vždycky radost. Jasně, netýkaly se mne – a znáš to: z cizího krev neteče. Karel Hluchý z Mnichova Hradiště je známou postavou. Moc toho nikdy nenatrénoval, ale když si vzal sportovní vybavení, byl to vždy bourák. Měl za sebou plavání i kolo a vyběhl. Když měl za sebou asi tři kilometry, potkal na okraji vesničky u posledního baráčku babičku.

A jak byl znaven a už se mu blížil takzvaný hlaďák - ani, deníč(k)u, nechtěj vědět, co to ten hlaďák je: to je stav, kdy bys snědl všechno na světě, nejlépe najednou, kdy máš mžitky před očima, chce se ti všechno a nic - napadlo ho, že babička by mohla mít něco na zub. „Babičko, prosím, něco k jídlu,“ zašeptal a běžel dál. Babička znalá závodních pravidel nelenila. Když se za hodinu Karel vracel po stejné cestě zpátky, babička čekala 
u vrátek a na talíři se kouřilo 
z vepřa knedla zela. Karel to rukama snědl a pokračoval dál do cíle.

A druhá vzpomínka je na Martina Horáka, se kterým jsem absolvoval spousty triatlonů. 
I Martin přepálil kolo, protože byl dobrý cyklista. Jenže byl špatný běžec. Prachbídný. A jak přepálil kolo, ve stejné vesnici, jako někdy před lety před tím pan Karel, měl krizi i on. Babička tam nebyla, dení(č)ku, ale byl tam vidět kus pole. Martinův hlaďák byl tak silný, že Martin zavrávoral, rozhlédl se - přiznal, že už moc neviděl. Udělal pár kroků do pole, vrhnul se 
k zemi a vyhrabal pár čerstvých brambor. S nimi nějak dovrávoral k blízké kaluži, kde brambory opláchl a snědl je. Pak vyrazil vstříc dalším kilometrům.

Řeknu ti teda, milý dení(č)u, jak to takhle píšu, zítra budu muset ráno vzpomenout na nějaký povedený závod. Potřebuji něco natrénovat a tyhle sportovní nezdary mi nepřidávají.

Teď jsem si vzpomněl, že jsem kdysi dosprintoval na bednu (stupně vítězů, deníč(k)u) při triatlonu v Brandýse nad Labem. To byl parádní závod. 
Z vody po půl kiláčku plavání asi na 80. místě, po40 kilometrechna kole asi sedmý. Já ti měl nejrychlejší kolo ze všech, jak já byl šťastný a jak já ti to, dení(č)ku, tak rád teď píšu. Pak jsem vyběhl na pět kilometrů 
kolem Porboštských jezer. Já ti to, dení(č)ku, metelil jak o život. A doběhl jsem třetí. Z těch stupňů vítězů se mi nechtělo slézt. Museli mne odstrčit.

Teď mne taky napadlo, že na tom triatlonu Dřevěný muž žádné stupně vítězů vlastně nejsou. On to totiž není závod jako pravý závod. Rozumíš, dení(č)ku? On je to závod jen jako. Prostě - nevyhlašuje se vítěz, ani druhý, ani třetí. I když každý stejně debatuje o tom, kolikátý byl. To nevadí, že nejsou stupně vítězů. Stejně bych na ně ale chtěl zase vystoupat. Jako v tom Brandýse.

No jo, ale co když nevyhraju? Tak si na ně vlezu večer, až všichni odejdou…

A ten závod je už za 63 dnů. Nebo 64, pořád to pletu…  

Čtěte také: 

DOPIS JIŘÍHO MACKA: Vážený pane herče Jane Třísko
Můj milý dení(č)ku aneb Cesta ke zlatu - 1. díl
Můj milý dení(č)ku aneb Cesta ke zlatu - 2. díl
Můj milý dení(č)ku aneb Cesta ke zlatu - 3. díl
Můj milý dení(č)ku aneb Cesta ke zlatu - 4. díl

Máte-li chuť, napište autorovi na e-mailovou adresu: jiri.macek@denik.cz, co si o dení(č)ku, o jeho běhání myslíte? Můžete mu poradit, můžete mu vyčinit, můžete takřka všechno. Prostě napište, co vás napadne. Autor se na vaše myšlenky těší…

Autor je šéfredaktorem Deníku, region Praha + střední Čechy