Můj milý dení(č)ku aneb Cesta ke zlatu - 4. díl

Možná bys řekl, že to ještě hodně dnů, ale není. Musím se přiznat, že už mne napadlo, že běhání nebude to jediné, co musím natrénovat. Je tu ještě plavání a kolo. A to je docela kámen úrazu.

Představ si, milý dení(č)ku, že jsem včera prohledal celý svůj šatník a našel jsem kdeco. Třeba neoprénový oblek, ve kterém jsem kdysi plaveckou část triatlonů absolvoval. Jenže jsem ho nezapnul, nějak jsem zeširokovatěl. Ale to je fuk. Nechci ho. Je to jen vzpomínka. Zatímco mistrům plavcům neoprén pomáhal k rychlému pohybu, mne pomáhal se neutopit. Nadnášel mne. Tak „silnou“ stránkou moje plavání vždy bylo. Hlavně to uplavat. O tom, jak jsem se v těch rybnících na závodech plaval, ti napíšu někdy příště.

Ale plavky jsem nenašel. Jen takové ty trenýrkovské, široké. V tom ale plavat nebudu, to bych byl za blázna. Musím mít klasické plavky. Takové plavecké slipečky. Takové, kterým se moje děti smějí.

Dení(č)ku, ale teď to hlavní. Kolo. Mám dvě. Horské a silniční. Obě byly v dobách svého zrodu docela kvalitní. Jenže mám je už asi mnoho let. A tak jistě pochopíš, že moje horské kolo je prehistorickým strojem. A moje takzvaná silnička, to znamená silniční kolo, na kterém bych měl jet ten závod, je dení(č)ku staré snad patnáct let. Slyšíš dobře, patnáct! Nevadí, říkám si, ujedu to i tak. Jenže nastal problém. Vlastně, milý dení(č)ku, těch problémů nastalo hned několik.

Když už se mi totiž podařilo tuhle kolo vytáhnout ze sklepa, dlouze jsem ho láskyplně pozoroval. A pak jsem si uvědomil realitu a zíral jsem, zíral a zíral.

Asi takhle, milý dení(č)ku: Pak jsem si ale začal uvědomovat realitu všedního dne. A najednou mi těch sedmdesát dnů do závodu připadá strašně málo.

Pominu obrovskou vrstvu zaschlého prachu všude, kam se mohl na kole dostat. Pominu ztuhlý řetěz, netočící se kolečka v přehazovačce, vylomený zub na převodníku, zadřené brzdy. Ke všemu jsem zjistil, že obě galusky jsou zpuchřelé. Fakt, úplně.

Já ti, milý deníč(k)u, seděl na bobku v tom sklepě, a jak jsem to kolečko pozoroval, bylo mi smutno. Napadlo mne, jak jsem takové krásné stvořeníčko mohl nechat tak zestárnout.

Jenže na tomhle se fakt jet nedá. Ale…

…ale náhodou mi náhodně zavolal kamarád fotograf a cyklista Václav Vopat. „Čtu tvoje dení(č)ky,“ říká. „Možná se utkáme, nic zrovna nefotím, tak si to rozdáme. Ten závod pojedu taky. Ve vodě mi sice uplaveš, ale já tě dojedu na kole a ty mi pak zase utečeš na běhu,“ má jasno.

Že se s ním uvidím, z toho mám fakt radost. Jenže mne v tu chvíli napadlo to zaprášené kolo. „Vašku, já sice běhám, ale taky je v tom závodě nejdůležitější jízda na kole.“ A popsal jsem mu můj zaprášený stroj, ke kterému jsem ztratil najednou důvěru. „Budu muset jet asi na tom horským. A je to 110 kilometrů, to mne zabije,“ špitl jsem. Jenže, milý dení(č)ku, co pak ten Vašek řekl, mne tak potěšilo a, že jsem se oblékl, vzal tenisky a z radosti jsem uběhl nad plán 15 kilometrů. Běžel jsem v to úterý až do tmy. Běžel jsem pořád a dokonce jsem si dal i pár rychlých úseků.

„Já ti kolo půjčím, je to sice tréninkové, ale třeba ti sedne,“ řekl Vašek to, co mne tak povzbudilo. Řekl mi to v úterý a od té doby mám strašně dobrou náladu. Strašně moc dobrou.

Ještě k tomu plavání, dení(č)ku. Já se ti začal otužovat. Kdo ví, jak studená bude voda v tom rybníku, kde se plave. Tak aby mne to nepřekvapilo. To otužování spočívá v tom, že večer, když jdu spát, tak se sprchuji. A na závěr pustím studenou vodu. Na moje tělo. Ale úplně studenou. Fakt. Ani trochu teplé v ní není. Na deset vteřin. No, na osm. Takový jsem frajer. Už jsem to takhle udělal včera. To jsem borec, co?

Je páteční ráno, v rádiu pípla půl sedmá, dopisuju dnešní dení(če)k, musím běžet…

Čtěte také: 
DOPIS JIŘÍHO MACKA: Vážený pane herče Jane Třísko
Můj milý dení(č)ku aneb Cesta ke zlatu - 1. díl
Můj milý dení(č)ku aneb Cesta ke zlatu - 2. díl
Můj milý dení(č)ku aneb Cesta ke zlatu - 3. díl

Máte-li chuť, napište autorovi na e-mailovou adresu: jiri.macek@denik.cz, co si o dení(č)ku, o jeho běhání myslíte? Můžete mu poradit, můžete mu vyčinit, můžete takřka všechno. Prostě napište, co vás napadne. Autor se na vaše myšlenky těší…

Autor je šéfredaktorem Deníku, region Praha + střední Čechy