Pak jsem se ale pro jistotu zvážil ještě jednou a digitální číslo ukázalo 71,4. Zkusil jsem to potřetí a 71,9. Počtvrtý jsem se neodvážil na tu placku vstoupit. Začal jsem podezírat manželku, že nějak se s tou váhou domluvila. Neodpověděla.

Ale to neva, břicho mi trochu, dení(č)ku , spadlo. A dneska ti prozradím pár tajemství. Budou o mých setkáních. Je to ale opravdu jen pro tebe, dení(č)ku, to víš, soupeři by věděli, jak na mě.

Ta setkání budou o setkání s bolestí. To víš, sport není jen úsměv na stupních vítězů. Na cvičišti je někdy hodně krušno. A přiznám se, že tělo mne dost často signalizuje, že někde něco není v pořádku. Je to sice všechno v hlavě, jak s oblibou říkám, jenže co naplat, když to tak bolí.

Třeba tuhle. Běžel jsem v lesích u Liberce 16 kilometrů. Vyrazil jsem ve stylu tam a zpět. Ale při cestě tam jsem ze slunečné nížiny dostával každým metrem do horských výšin. Najednou začala fujavice, sněhové peřiny začaly padat ze všech stran, ale já, milý dení(č)ku, běžel pořád dál. Nahotu k nebíčku. Na plánovanou otočku jsem nedoběhl, začala mě bolet myšlenka, že jsem se patrně zbláznil. A že možná skončím v pekle.

Tak jsem to otočil a zpátky šupajdil z kopce. Jenže zkuste si běžet šest kilometrů z prudkého kopce. To vás bolí stehna, kolena, prostě všechno. Několikrát jsem se zastavil a uvažoval o skoku do propasti. Pak jsem si uplivl a zaklel: „Nezabalím to! Chci žít a vyhrát!“ Doma jsem odhalil puchýře u tří prstů. Tak to byla taková fyzicko-psychická bolest.

Taky mě pobolívá levé koleno. Mám ho několikrát rozpitvané, tak se občas ozve. Přeci jen trénink většinou na asfaltu není nejideálnější. Tak se snažím na to koleno nemyslet, občas na něho zapomenu, ale jakmile si vzpomenu, už je to au au. Nějak tam všude píchá.

Taky občas zacítím bolest při cestě do kopce. Mimochodem, dení(č)ku, do kopců běhám moc rád. Jenže se tak nějak předkloním, a když běžím půl hodiny do kopce, tak najednou mě začnou tuhnout záda. To se kroutím řádně.

Další bolestí, kterou cítím skoro pořád, je takový obyčejný šutřík v botě. Kamének malinkatý, jen zrnko písku. Vždy vyklepu boty, prošahám všechno uvnitř. Nasadím, uvážu a vyběhnu. A během pár kroků tam je. Samozřejmě pod patou. Říkám si, že se přece musí dostat během ke straně.

Nedostane, milý dení(č)ku, nedostane. Ani náhodou. Tak to buď dopajdám, ale většinou volím variantu, že se zastavím a rozvážu botu, najdu zrnko, nasadím a běžím. Někdy se objeví druhé zrnko. To pak jsem rozčílený. Je to ale skoro pořád. S tím druhým.

S tím nazouváním a přezouváním na mne působí i psychická bolest. Mám utkvělou myšlenku, že tkaničky na obou botách musí být utaženy navlas stejně. Žádný rozdíl v tlaku při utažení. Jenže to není možné docílit. A tak si pořád ty boty převazuju. Tu, kterou uvážu, je skoro vždy uvázanější než její kolegyně. A pak zjistím, že jsem na to zapomněl a klidně si běžím.

Těch bolístek, jako že blbě našlápnu a skoro se zřítím a pak mám lehce natažené lýtko, stehno, lupne mi v zádech či v kotníku, je hodně. Taky mi křupe někdy v kolenu. V levém. Je to vždy, když to nečekám, nikdy ne ve chvíli, kdy si myslím, že se musím při běhu zabít.

A pak tu mám, dení(č)ku, tu nejhorší bolest, jakou bys mohl zažít. Při běhu. Možná i mimo něj. Odřené bradavky na prsou. To ti je, milý dení(čk) taková bolest, že se chce brečet. Koušu se do jazyka, jenže co s tím? Pokud si nedám přes bradavky náplast, což udělám málokdy, každou chvíli to nastane. To to je bolest, to je šílené.

Teď, když ti píšu, se mi z toho pocitu motá hlava. Jak se potem promočené triko přilepí na tělo a jak se po něm různě vrtí, tak ty bradavky úpí. Tedy hlavně já. Takže někdy běžím tak, že mám ruce na bradavkách. Kromě toho, že to vypadá, jako že jsem úplný idiot, se i divně běží. Hodně divně. Jak říkám, kromě náplasti není jiná pomoc. Jen to přežít.

Tak jsem, milý dení(čku), přežil další týden trénování do závodu. Běhám každé ráno v šest dvacet. Přiznám se ale, že jsem dvakrát neběžel. Tedy ráno. Prostě jsem to fakt nezvládl. Ale pak jsem běžel večer. Musel jsem, byl bych srab, kdybych nevyběhl.

„Já to na to nikam nenapíšu,“ zkoušela mne trochu odradit manželka, když jsem si vyklepával z boty zrnka písku a chystal se za soumraku vyběhnout. Řeknu ti, běžet večer v osm pět kilometrů, vyspat se a hned znovu to samé - tak to taky trochu bolí…

Můj deníček, milý dení(č)ku, mi ukazuje už přes 200 kilometrů za měsíc březen. No ale prach z kola jsem ještě neoprášil. A ten závod je už za 79 dnů…

Čtěte také: 
DOPIS JIŘÍHO MACKA: Vážený pane herče Jane Třísko
Můj milý dení(č)ku aneb Cesta ke zlatu - 1. díl
Můj milý dení(č)ku aneb Cesta ke zlatu - 2. díl

Máte-li chuť, napište autorovi na e-mailovou adresu: jiri.macek@denik.cz, co si o dení(č)ku, o jeho běhání myslíte? Můžete mu poradit, můžete mu vyčinit, můžete takřka všechno. Prostě napište, co vás napadne. Autor se na vaše myšlenky těší…

Autor je šéfredaktorem Deníku, region Praha + střední Čechy