Trhy, tak jsem to vzal zadem. Řeknu ti, dení(č)ku ale na Petřín je to pěkný prďák, ani jednou jsem se nezastavil, ale nahoře v parku jsem normálně spadnul do trávy a chvíli tam  ležel. Ta japonská dvojice, co se tam fotila, jen zírala a já jen na ně zamával, že oukej.

No ale cesta na Petřín byla i zajímavá. Tedy - bylo to dost prudké, a to je slabý výraz, a v tom největším pruďáku se ku mně přidal pes. Měl radost ze života, vyválel se v trávě a smrděl. Myslel si asi, že ho budu laskat. Syčel jsem na něj, ale on jen vrtěl ocáskem, nakonec to vzdal a odeběhl. Pak jsem potkal dvě dámy, které na vyhlídce cvičily jógu, napadlo mne, že bych se přidal. Jenže po ránu běhaj pouze cizinci a já a anglicky neumím. Mohl jsem zkusit ruštinu, z té jsem maturoval, napadlo mne, ale nezastavil jsem a běžel dál.

Dení(č)ku, u Hradu na parkovišti na mne mávla starší paní, tak pětašede. „Mladý muži,“ povídá. To víš, že jsem zastavil, když ve mne viděla mládí. „Poraďte, jak to mám zaplatit?“ stála zoufalá u parkovacího automatu. „Paní, musíte mít drobný, maximálně šest hodin a je to za 180.“ Tak mi vyndala drobáky, já je naházel do plechového monstra, ona že díky a dodala, že má na Malostranském náměstí sraz s holkama, že se už dlouho neviděly. „Tak hezkou sobotu,“ špitl jsem a propletl se kolem popelářů a pak i kolem strážných u Hradu a kolem davu turistů, mastil jsem to po dlažebkách dolů, přes Kampu a zase zpátky k divadlu Na Fidlovačce, a dál domů.

V ten den jsem si uvědomil (v tu minulou sobotu), jak chutná běhání. Tedy, dení(č)ku, jak voní. Má mnoho podob. A o nich ti chci napsat.

Tak předně je to psí a kočičí vůně. To by ses divil. Někdy musím zastavit a pohladit psa. Tak trochu se jich bojím. Tak ho pohladím a pak trochu smrdím. Občas u nějakého domečku cítím, že jsou uvnitř chovatelé kočiček.

Pak je běhání po Praze ve znamení vůně benzínu. Řeknu ti, milý dení(č)ku, nic moc. Prostě je tu hnus. Jenže, co naděláš, nějak se do toho parku dostat musím. Pak je to taky někdy smogová vůně. Donedávna jsem o ní neměl ani tušení. To víš, já, kluk z vesnice v Praze. Ráno kouknu z okna a sluníčko svítí a jen trochu dole je takový opárek. Říkám si: sluníčko a krásná mlha. Tak vyběhnu a za rohem narazím do paní. „To vám teda nezávidím v tomhle smogu,“ pravila. Já se nadechl a ucítil to. Takovou divnotu, sladko na jazyku. Trochu mne to popletlo, ale běžel jsem dál.

Ale zase jizerskohorské běhání je balada. Nevím, jak to popsat, ale cítím přírodu. Krásná vůně. Oáza na tělo. Usmíváte se a ani o tom nevíte.

Pak se stává, že zacítím docela zvláštní odér. To když předbíhám nějakou špinavější osobu, která už nemůže spát, protože prostě moc na tomhle světě kvůli tomu, že nemá pevný domov, moc nespí. Občas zavoní běh pivem. To když míjím někoho, kdo dolaďuje stupeň alkoholu v krvi za chůze lahví piva.

Občas běh zavoní i exkluzivním parfémem, to když předbíhám nebo míjím nějakou dámu. Mám tyhle vůně rád, ale po ránu, když jsem tak upocený a udýchaný, tak to zase ono není. Ale lepší než ten pivní nádech.

Ale nejraději mám nadechnutí se ranní vltavské vůně. Jak bych vám to popsal? Rackové krákorají, voda šplouchá, nikde nikdo. Pusto, prázdno. Ale to musím hodně brzy vyběhnout. Takové zvláštní ráno to je u té Vltavy. To bys tam musel, milý dení(č)ku, být se mnou, abys to pochopil naplno.

Milý dení(č)ku, jinak jsem ale běhal každý den, jako vždy. Takže v zápisníčku mám už 170 kilometrů, k tomu jsem dal 500 metrů v bazénu a jednou spinning. A taky jsem dvakrát vykonal Pozdrav slunci. O tom a o setkání s lidmi při běhu ti napíšu příští pátek.

Jo, abych nezapomněl. Ten závod je už za 85 dnů…

Čtěte také: 
DOPIS JIŘÍHO MACKA: Vážený pane herče Jane Třísko
Můj milý dení(č)ku aneb Cesta ke zlatu - 1. díl

Máte-li chuť, napište autorovi na e-mailovou adresu: jiri.macek@denik.cz, co si o dení(č)ku, o jeho běhání myslíte? Můžete mu poradit, můžete mu vyčinit, můžete takřka všechno. Prostě napište, co vás napadne. Autor se na vaše myšlenky těší…

Autor je šéfredaktorem Deníku, region Praha + střední Čechy