Mistr republiky v balonovém létání: Člověk vzletí a nikdy neví, kde přistane

S dvojnásobným mistrem České republiky, evropským i světovým reprezentantem Davidem Línkem jsme se bavili 
o závodění, nových technologiích i světové konkurenci.

Jaká ocenění jste se svým týmem zvládl během své závodní kariéry nasbírat?

Vyhrál jsem dvakrát český mistrovský titul. V roce 2012 jsem se umístil 21. na mistrovství světa, letos jsem byl 17. na mistrovství světa. Třikrát jsem byl druhý na otevřeném mistrovství Belgie
a Holandska. Jednou jsme se stali vicemistry Slovinska 
a na kontě máme také titul mistři Lotyšska. Nasbírali jsme několik pódiových umístění v národních mistrovstvích.

Jak vypadá tým kolem závodního balonu?

V týmu je vždy pilot, navigátor a pozemní doprovod. Jsme tam většinou ve čtyřech.

Jakého ocenění, které jste získal, si nejvíce vážíte?

Nejspíš 21. místa na mistrovství světa, protože to byla naše první velká soutěž, kde jsme se utkali se světovou konkurencí. Hned při prvním startu na takové soutěži jsme z konkurence 105 balonů skončili na 21. místě.

Létání si financujete s týmem sami?

Není to úplně levná záležitost. Vše si financujeme sami. Proto také musíme občas podnikat pasažérské lety, 
i když tvrdíme, že se tím neživíme. Abychom to mohli provozovat, musíme občas povozit několik pasažérů, abychom měli závody z čeho financovat a něco vydělali. Zbytek si ale stejně dofinancováváme sami. Sami sobě si z firmy dáváme sponzorské dary.

Kolik lidí v České republice závodí v balonech?

Na posledním mistrovství republiky bylo 12 českých balonů plus 13 zahraničních. Národní šampionáty jsou vždy otevřené, aby se zvýšila úroveň závodů. Mohou přijet balony i z ciziny. Letos to bylo půl na půl. Přibližně 12 balonů má v Česku závodní úroveň.

Jaká je ve světě konkurence?

Obrovská. V Evropě je veliká a ve světě je ještě větší. Národy jako Němci, Japonci, Američané či Švýcaři jsou velice silné týmy s výborným zabezpečením. Mají týmovou strategii a kolem sebe další skupinu lidí, která jim pomáhá s měřením větru na křížích s větročteči. Technické zabezpečení my, jako Češi, zatím nemáme. Věřím, že to ale taky dopadne.

Jak se vyvíjí technika balonů? Využíváte nové technologie?

V samotném balonu toho navíc moc vynalézt nejde. Spíše se používají nové tvary balonů, aby mohli rychleji stoupat a klesat. Myslím si, že v tomto ohledu už je vše vymyšleno. Většina pilotů, kteří jedou na mistrovství světa, tuto techniku mají. Nicméně, existuje řada různých softwarů, počítačů a GPS, které dokáží vyhodnocovat rychlosti větru, větry v různých výškách. Mohou zaznamenávat a sdílet data mezi sebou. Některé reprezentační týmy předávají pilotům on-line data o tom, jak to fouká ostatním balonům z jejich týmu. Některé jsou výš, jiné níž. Tyto informace o rychlosti a výšce můžou velice dobře využít k zaletění disciplíny.

Vy je nevyužíváte?

Touto technikou my zatím nedisponujeme. Máme vysílačky. Když potřebuji vědět, jak to fouká nahoře, podívám se na oblohu, zda je nade mnou některý z českých balonů a vysílačkou mu zavolám, aby mi řekl, jaké jsou 
u něj podmínky. Na zahraničních soutěžích spolu 
s ostatními Čechy velice dobře spolupracujeme. Funguje to dobře, ale není to stejná spolupráce, jako mají některé zahraniční týmy, které využívají techniku a mnoho lidí okolo.

Kolik peněz stojí závodní balon?

Pořizovací hodnota je zhruba jeden milion korun. 
S balonem ale dále souvisí celá řada pojistek a kontrol. Aniž by balon vzletěl, už se 
s ním pojí náklady, které je třeba hradit.

Co vás vedlo k tomu stát se pilotem balonu?

S manželkou jsme dostali jako svatební dar vyhlídkový let balonem nad Prahou. Hodně se mi to tenkrát líbilo. Rozhodl jsem se, že si koupím balon a udělám výcvik. Ten jsem odlétal. Nejdřív jsem měl balon jenom pro radost. Jsem ale od malička soutěživý člověk, a tak jsem začal závodit.

Co se vám na létání nejvíce líbí?

Je to dobrodružství. Člověk vzletí a nikdy neví, kde přistane. To je na tom nejhezčí, každý let je originál. Nikdy dopředu nevím, co nastane a jak bude let vypadat. Někdy se ho snažíme plánovat a vymýšlet, předpokládat, ale skutečnost bývá většinou jiná.

Jak to tedy děláte na závodech, kde se létá na cíl?

Když se zadaří, dokážeme cíl, který je vzdálený třeba deset kilometrů, trefit na metr. Někdy to jde dobře. Dosahujeme toho změnou výšky balonu. Při zemi může vítr foukat jiným směrem než 
v kilometrové výšce. Balon řídíme změnou výšky. Někdy cíl trefíme, někdy se stane, že kříž ani neuvidíme, když se vítr změní a fouká jiným směrem. Je to velmi různé. Záleží i na místě, kde se odstartuje. Některé disciplíny jsou postavené na tom, že pilot si volí místo startu. Má zadanou minimální vzdálenost od křížů – cílů. Pouštíme v takovém případě heliový balon, měříme ho buzolou. Podle toho zjišťujeme, kam fouká vítr a volíme místo startu, abychom se dostali do cíle. Někdy zvolíme dobře a disciplína vyjde. Někdy se rozhodneme špatně a jen sledujeme, jak se ostatní balony dostaly do cíle.