Na co jste se zaměřil po skončení kariéry v šampionátu?

Nejdřív jsem si dal rok oddych, pak jsem se k motorkám vrátil, ale stal se ze mě trenér. Začal jsem učit mladé i dospělé zájemce, později přišla nabídka k závodění. Jezdil jsem na superbiku seriál Alpe Adria a domácí šampionát. Dvakrát jsem se stal českým mistrem.

Jak jste se dostal do šampionátu endurance, což u nás není příliš známá disciplína?

Byla to náhoda. K mnohahodinovým závodům, které vyžadují velkou fyzičku, mně pomohlo doporučení známého. Už v roce 2015 jsem byl členem týmu Penz13 BMW motorrad France. Poprvé jsem startoval v posledním závodě při čtyřiadvacetihodinovce v Bol d´Or.

Čtěte také: Tomáš Sýkora: Udělali jsme jen první krok. Slavit chceme až po Superfinále

Jak v celodenních maratonech, jako je Bol d´Or nebo Le Mans, jezdec funguje?

V týmu se většinou střídají tři jezdci. Stint trvá obvykle hodinu, zastavuje se nejen kvůli střídání, ale i pro doplňování paliva a výměny pneumatik. Odpočinek trvá dvě hodiny, ale v tom čase se probírají data, člověk musí něco sníst a jít na masáž. Pak se zase jede. Pro závodníky to je ohromný zápřah. Vychází mi to tak, že třicet hodin nezamhouřím oka.

Musel jste změnit trénink proti době, kdy jste jezdil závody trvající okolo 45 minut?

Trénink jsem trochu pozměnil, ale spíš jsem musel upravit jízdní styl. Jak jsou závody endurance dlouhé, je potřeba i při jízdě umět odpočívat. Po hodině je člověk rád, že z motorky sleze. Někdy však týmový manažer v rámci uplatnění strategie přikáže, že jedete dva stinty po sobě. Není to žádný med, ale zvládl jsem to.

Dá se srovnat svět MotoGP s MS endurance?

Klasický silniční šampionát je sprint, naproti tomu endurance značí vytrvalost. Proto se závodí v jiných dimenzích. Při čtyřiadvacetihodinovce neznamená náskok dvou kol nic. Defekt může všechno změnit. Nejezdí se dvakrát za měsíc jako v MotoGP, šampionát má pět zastávek. Jinak si jsou oba světy podobné a v depu potkávám lidi a jezdce, jako při velkých cenách.

Budete i letos pokračovat ve vytrvalostních závodech?

Ještě to není úplně doladěné. Každopádně se jedná o místo ve stáji IV Racing, v níž startuji i v mistrovství republiky. Mám před sebou testy, v nichž se rozhodne, jestli mám na takový zápřah. Pokud budu dostatečně rychlý i vytrvalý, pojedu v dubnu na 24 hodin Le Mans.

Jaký další program vás čeká v této sezoně?

Určitě pojedu mistrovství republiky, na čemž mají zájem mí partneři. Vedle toho bych se chtěl svést v autech. Díky spolupráci s Peugeotem jednáme o tom, že bych nastoupil do nějaké soutěže v rallyovém modelu 208. Ještě jsem skutečnou rallye nejel, ale láká mě to. Stejně jako jízda v okruhovém voze. Novou aktivitou je komentování MotoGP pro televizi.

Přečtěte si: Motosalon v Praze se vydařil. Návštěvníkům se představily všechny velké značky

Věnujete se i začínajícím motocyklistům, co to obnáší?

To má dvě roviny. Jednak se starám o mladé závodníky. Do loňska jsem měl v péči čtrnáctiletého teenagera Olivera Königa, který by se jednou mohl dostat do mistrovství světa. Pro letošek počítám, že si pod křídla vezmu dalšího mladíka. Tahle mě práce naplňuje.

Ví se, jak trénují mladí fotbalisté nebo hokejisté, ale jak to probíhá se motocyklisty?

Podle specifik kluka nachystám trénink a jezdí buď na menších okruzích, kde zblízka vidím, jak se na motorce chová, nebo trénuje na autodromech, jako jsou Brno a Most. Tam kroužím za ním na své motorce a sleduju ho po celé délce trati. Mohu to takhle provozovat, protože jsem zatím rychlejší než tihle mladíci. Pak se svěřenci objíždím závody, hledám chyby a dávám rady. Kluky to jezdecky posouvá.

V čem spočívá druhá rovina trénování?

Jedná se o okruhové kurzy. Při nich trénuju motocyklisty, kteří jezdí normálně v provozu a chtějí si vyzkoušet závod. To probíhá v rámci projektu Bezpečně na motorce, něco podobného dělám i v cizině. Kalendář mám plný akcí, přes rok se nezastavím. Jsem všude, kde se něco děje kolem motorů. Baví mě to. Až mě to bavit přestane, nevím, co bude.

Dřív jste odmítal ježdění na motorce na běžné komunikaci. Změnilo se v tom něco?

Jezdím, ale ne moc často. Mám jednu zkušenost, která mě v ježdění na delší vzdálenosti odrazuje. V rámci sponzorské akce jsem se předloni vypravil na jeden motorkářský sraz do Garmisch-Partenkirchenu. Bylo to nějakých pět set kilometrů, a když jsem tam dorazil, řekl jsem, že už nikdy nic takového nepodniknu. Jezdím maximálně do stovky. Jinak mě to nebaví a hrozně z toho bolí zadek