Kdo je Tereza Mejzlíková?Česká reprezentantka v pozemním a halovém hokeji se narodila 6. ledna 1987 v Praze do rodiny stříbrné medailistky z olympiády v Moskvě 1980, pozemní hokejistky Aleny Mejzlíkové-Kyselicové, a učitele tělocviku Jiřího Mejzlíka. Minutu po ní přišla na svět její sestra, dvojče Adéla, se kterou Tereza dodnes hraje v dresu Slavie i národního týmu. Má o šest let staršího bratra, mládežnického fotbalistu, nyní uznávaného pozemněhokejového sudího, který má jako jediný Čech reálnou naději podívat se v tomto odvětví na olympiádu do Rio de Janeira. Tereza je mnohonásobnou mistryní republiky v halovém i pozemním hokeji, vše se Slavií. V hale byla loni bronzová na PMEZ a s národním týmem pátá na mistrovství Evropy. Před čtyřmi roky šestá na světovém šampionátu. Dvě sezony si zahrála prestižní bundesligu v týmu Harvestehuder THC. Do Česka se vrátila kvůli škole. Momentálně píše diplomovou práci na univerzitě v Pardubicích, kde studuje obor Resocializační pedagogika a učí angličtinu na Střední odborné škole Jarov.

Terezo, mohou se holčičky, které mají za maminku stříbrnou olympijskou medailistku v pozemním hokeji, vydat jiným směrem?
Proč by nemohly, rodiče nás dávali také do jiných kroužků. Chodily jsme na sportovní i moderní gymnastiku, do baletu… Na pozemák se nám dlouho nechtělo. Většina dětí začínala okolo šesti let, my trénovaly pozvolna a až od osmi. Nakonec nás ale hokej pořádně chytil.

Co se změnilo?
Ani nevím. Jisté ale je, že se postupně stal hokej velkou součástí našeho života.

Pomohlo také to, že si vaší maminky okolo hokeje všichni váží?
Samozřejmě, mamina má dar komunikovat s lidmi a také něco dokázala. Její slovo proto něco znamená. Okolo pozemáku na Slavii se ale obecně točí výborní lidé, panuje přátelská atmosféra, bylo fajn tam vyrůstat.

Koho hokej chytil dříve, Adélu nebo Terezu?
To nevím, snad do střední školy jsme dělaly všechno spolu. Vystupovaly jsme pomalu jako jedna osoba.

Jak náročné bylo vyrazit do světa jen za sebe?
Stěžejní bod nastal po střední škole, kdy se každá z nás dostala na jinou vejšku. Na střední škole už se formovaly naše povahy. Máme je podobné, v nuancích se ale lišíme. Jako malé jsme byly stydlivé, já získala dříve odvahu komunikovat. Vejška nám otevřela další okruhy přátel, stále jsme spolu ale hodně spjaté.

Ze světové dramatické tvorby víme (Jasoň a Drsoň) o rozdílech. Která z vás je hodná a která zlá?
(směje se) Tak my to nemáme. Sice jsem se narodila o minutu dříve, jiné rozdíly ale nespatřuji.

Nepředhazovalo vám okolí, že jste starší a tudíž musíte být rozumnější?
Ne, všichni říkali, že je rozumnější Adéla. A já jsem? Taková střelená.

Ta, která se hádá se sudími?
Obě jsme dříve diskutovaly s rozhodčími, jelikož jsme takové srdečné a spravedlivé povahy, jež nesnesou křivdu. Ve hře, při které se navíc uvolňuje adrenalin, jsme měly tendenci komunikovat se sudími. Teď už bereme věci s nadhledem. Sama jsem si zkusila párkrát pískat, což mě vážně zklidnilo. (směje se)

Říkáte, že jste pomalu stejné. Musí být nepříjemné mít na všechno stejný názor?
Rozhodně nemáme na všechno stejný názor. S kamarády se bojíte rozhádat, sourozenci to mají jiné, probíhají mezi nimi souboje a „války". Hlavní pohled na svět, ideje máme ale stejné.

Vyprávějte.
Myslím tím zásadní věci, pohled na dobro a zlo. To všechno vyplývá z výchovy.

Tereza Mejzlíková v dresu Slavie.Dobro je Slavia a zlo? Praga?
(směje se) To v žádném případě. Nepatřím k hráčům, kteří by prožívali klubovou příslušnost. Ano, Slavia je moje srdeční záležitost, ale abych kvůli tomu nenáviděla soupeře? Já držím všechny hráče v úctě.

Tento postoj není v pozemním hokeji, sportu samozřejmý. Jak se vám žije v pozici „protěžované Slavie"?
Každý má právo na svůj názor. Ti, kteří se na nás dívají pouze zvenčí, mají tendenci pro unáhlené závěry. Taky jsme jenom lidi, nemyslím si ale, že by byl náš tým namyšlený nebo protěžovaný. To druhé nemohu vyvrátit, to první se snažím bořit svým chováním. Ne vždy to ale vyjde, každý je občas nepříjemný.

Zajímavou zkušeností pro vás jistě bylo angažmá v Německu, které jste absolvovala, světe, div se, bez sestry.
Ona se ke mně v další sezoně stejně přidala. (směje se)  Nejprve si ale vybrali mě na halovém poháru mistryň evropských zemí, ve kterém Slavia hrála proti hamburskému Harvestehuder THC. Původně to vypadalo pouze na stáž, ale nakonec jsem hrála bundesligu.

V čem se změnil váš život?
Ve všem, hokej jsem začala vnímat jako sport s tradicí. V Německu je pozice pozemáku docela jiná. To co si tady nedokážeme představit, bylo tam na denním pořádku, tiskové konference, focení pro sponzory… Příprava je jiná, daleko vyšší nasazení do zápasu, ale také do tréninku. Líbilo se mi, že se trénovalo maličko jiným stylem. U nás třeba obcházíme kuželky, oni ale vycházejí z toho, že v zápase kuželku nepotkáte, proto vás bránila hráčka.

Jaké byly návštěvy?
Záleželo, kde se hrálo. Nešlo také o žádné fronty, okolo 300 lidí si ale našlo cestu na každý zápas bundesligy. Rozdíl byl v tom, že se fandilo. Německá nátura se mi líbí, fanoušci hlasitě podporují svůj tým, i když se nedaří.

V jak významném klubu jste hrála?
O top celek nešlo, tým se venku pohyboval ve středu bundesligy.

Měla jste tendenci něco měnit po svém návratu?
Ano, šlo ale jen o drobnosti. V Německu se trénuje v dešti a nikdo se nezastaví. To tady neděláme. Tvrdost je také někde jinde. U nás se všichni rozčilují po lehkém kontaktu, na mezinárodní scéně se ale píská daleko benevolentněji.

V Česku slouží k regeneraci hráčů především pěnivý mok. Co v Německu?
Máte pravdu, že nám k regeneraci slouží vlastně jen výklus po zápase a chodíme často stmelovat kolektiv. V Německu hostí domácí tým ten, který přijel. Sedne se tedy na nějaké jídlo. Pak se ale všechno rozpustí. Jednou týdně se také chodilo do Club Hausu na jedno pivo, víc ale nikdo nevypil. Tady je to jiné.

Hrajete pozemní i halový hokej. Který je vám bližší?
Srdcovka je pro mě halový hokej. Asi se mi víc líbí nasazení hry, všechno je akčnější. Víc záleží na technice, zručnosti, není to pouze o běhání. Možná je můj postoj částečně ovlivněný tím, že jsme v hale v poslední době s holkami zaznamenaly solidní úspěchy.

Pokud vedle sebe postavíme zásadní úspěchy českého halového hokeje, loňský bronz Slavie z poháru mistryň evropských zemí, páté místo národního týmu z mistrovství Evropy, či šesté ze světového šampionátu. Kterého si nejvíce vážíte?
Dala bych mezi ně rovnítko. Reprezentace by měla být prestižnější, ale také se Slavií na halovém PMEZ obstojně reprezentujeme.

Tereza Mejzlíková v národním dresu.Opět vás čekají dvě významné akce. Nejprve mistrovství světa v Lipsku poté pohár mistryň evropských zemí v Šiauliai. Na obou akcích jste ale mohla chybět. Proč?
V květnu jsem si při extraligovém zápase přetrhla přední křížový vaz v koleni. Měla jsem přetížené svaly, dlouhodobě jsem byla bez řádné rehabilitace. Momentálně se snažím dělat osvětu v tomto směru. Rehabilitace a kompenzace je při našem zatížení nesmírně důležitá a někteří trenéři na ně moc nedbají, což bych chtěla pomoci změnit.

Jste na vrcholné akce připravena?
Ano, díky důkladné rehabilitaci, kterou jsem absolvovala ve Vysočanech a Frankfurtu. Herně jsem toho od začátku roku absolvovala také dost. Final Four české ligy. Byla jsem s reprezentací v Německu, kam si nás pozval jejich národní tým k přípravným utkáním. Koleno drží. Cítím, že už vše začíná vypadat jako dřív.

Jak dopadly Češky v Německu?
Výsledkově špatně, všechna utkání jsme prohrály. Zápas od zápasu jsme se ale lepšily. Poslední den už to bylo o gól. Šlo o tom, sehrát kvalitní zápasy.

Do Lipska si prý jedete pro horní kříž. Je to reálné?
Naším základním cílem je postup do čtvrtfinále. Pokud se podaří postoupit, je tu možnost semifinále a boje o medaile.

Ve skupině máte Polsko, Jihoafrickou republiku, Kazachstán, Holandsko a Bělorusko. Přes koho vede cesta do čtvrtfinále?
O Kazachstánu a Jihoafrické republice toho moc nevíme. Holanďanky jsme loni na mistrovství Evropy porazily, přehráváme je většinou i se Slavií. Jejich herní styl nám sedí. Jen je nepodcenit. Polky se za poslední roky zvedly, na minulém mistrovství světa nás porazily a nyní bude vše ještě náročnější. Bělorusky jsou dravé, bojovné a tvrdé. Loni jsme s nimi remizovaly 4:4, bude to přetahovaná o každý míček. Porazit můžeme snad všechny. Máme sen a tím je medaile.

Je reálný?
Věřím, že ano. Máme za sebou snad nejlepší realizační tým v historii, minimálně novodobé. Lékaře, fyzioterapeuty, trenéry, videoanalytiky, manažery…

A hráčky?
Jsme kompletní, oproti minulému mistrovství Evropy se vyměnily jen dvě hráčky. Polovina týmu startovala před čtyřmi lety na světovém šampionátu. Stále se sehráváme a věříme, že teď přijde náš čas.

Kdo vládne světovému ženskému halovému hokeji?
Němky a Holanďanky.

Proti kterým se český celek obává podcenění?
Vážně se nám proti nim daří. Styl Němek nám nesedí, většinou s nimi prohráváme. Loni na mistrovství Evropy nám uštědřily dokonce debakl 0:10 a Holanďanky jsme následně porazily 4:2. Vrátím se k předešlé otázce, výborná je také Austrálie.

A Česko?
Doufáme, že už do této společnosti patříme.

Další významnou akcí bude halový pohár mistryň evropských zemí, kde bude Slavia obhajovat bronz. Nač pomýšlí letos?
Předloni jsme byly čtvrté, loni třetí, letos bychom si finále rády zahrály. Přípravu na to budeme mít dokonalou, osm z nominované dvanáctky pro mistrovství světa jsou slávistky.