Hanzlíčková: Trému mám, jako před každým větším závodem

V něm přebral talentovanou volnostylařku trenér Milan Hemza.

 „Adéla je bojovnice, která nemá respekt před žádnou ze soupeřek. Díky tomu dokáže porážet i daleko zkušenější a lépe trénované zápasnice. Další její devizou je obrovská pohyblivost, slabinou obrana nohou. Důležité bude, jak se vyrovná s přechodem do centra. Může to být pro ni přínos, ale také problém," upozorňuje na svody velkoměsta, které na mladou sportovkyni čekají. Pak se rychle stočí k věcem ryze zápasnickým.

 „Do Finska jedeme bojovat, pokusit se o co nejlepší výsledek. Pro Adélu není seniorské mistrovství Evropy letošním vrcholem, ale cestou na zkušenou. Vrchol přijde později, na juniorském evropském šampionátu v Polsku a posléze na mistrovství světa juniorů v Chorvatsku."

A jak se tedy může Hanzlíčková na juniorských kláních umístit?

 „To nechci tipovat. Mohu ale uvést příklad. Adéla před třemi týdny prohrála ve Švédsku s dívkou, která na loňském MEJ skončila stříbrná, jen 9:10. Osobně si myslím, že díky rozhodčím, kteří domácí závodnici nechtěli odpískat prohru na lopatky."

Adélo, jaká byla vaše cesta k zápasu?
Zápasit jsem začala v deseti letech, kdy jsem nastoupila na ZŠ Horácké náměstí v Brně, kde byl zápas hlavním sportem. Líbit se mi začal hlavně díky trenérům Milanovi Žáčkovi a Pavlovi Kučerovi. Jejich skvělý přístup k dětem dokážu pořádně ocenit vlastně až teď.

Čím vám tento sport učaroval?
Odmalička mě bavilo praní a kočkování se. Na zápase se mi líbí, že spojuje všechny důležité sportovní aspekty. Zejména rychlost, sílu a ohebnost. Taky to, že dává velký prostor kreativitě. Sami si vymýšlíte bojové strategie, kombinace a musíme reagovat na nově vzniklé situace. Tím pádem je každý zápas jiný a nestane se pro vás stereotypem.

Jak reagovali na výběr tolik netradičního sportu pro dívku vaši rodiče?
Táta si pro mě nejspíš představoval jiný sport. Sám závodně plaval. Máma mě a bratra od začátku podporovala. Sama není žádná princeznička, ale silná osobnost se vším všudy. Zápas se jí proto líbí.

Jaká úskalí musí překonat mladá zápasnice?
Jako u každého sportu si musí zvyknout na předzávodní stres. U bojových sportů je podle mě ještě o něco horší. Taky je důležité naučit se prohrávat. Dále s sebou nese riziko zranění, pro zápasníky typické „karfióly", což je poranění ušní chrupavky. To potom nevypadá moc esteticky. Sama jsem si tímto prošla a raději jsem si tuto ozdobu nechala chirurgicky upravit.

Je pro dívku zvláštní zápasit s kluky?
Vůbec ne. Tím, že je zápas převážně mužskou záležitostí a holek v něm tolik není, tak jsem si zvykla pasovat se s kluky a divné mi to vůbec nepřijde.

Za jak dlouho po vašem vstupu do zápasu se dostavily první úspěchy?
Docela záhy. Pamatuji se, že první veliký turnaj jsem vyhrála už prvním rokem, kdy jsem začala zápasit.

Ten největší úspěch přišel v roce 2010, kdy jste byla bronzová na mistrovství Evropy kadetek v Sarajevu. Jak na celou akci vzpomínáte?
Pamatuji se, že jsem byla velmi nervózní, než jsem se dopracovala do boje o třetí místo. Byla jsem už hodně vyšťavená, trenér mě ale dokázal motivovat a úspěch se dostavil.

Jaký to byl pocit vybojovat bronz pro Českou republiku?
Dodnes mám v paměti moment, kdy jsem stála na stupních vítězů a sledovala českou vlajku. Byla to obrovská euforie a jeden z nejhezčích zážitků v mém životě. Snad se mi to podaří zopakovat.

Stoupne člověku „sláva" do hlavy?
Nevím, jestli se v tomto případě dá mluvit o nějaké „slávě", každopádně jsem hodně oslavovala, a to na nějaký čas převážilo. Potom přišlo maturitní období plné bujarých večírků a zápas šel na nějakou dobu stranou.

Kdo vás srovnal a přivedl zpět k zápasu?
Šlo o dva muže. Mého ředitele z Bezpečnostně právní akademie, kterou jsem navštěvovala, pana Macháta, který mi společně s trenérem Žáčkem, jenž tam rovněž učil, pomohli nasměrovat se na studium Fakulty sportovních studií. Za to jsem jim vděčná.

Co vás přivedlo v lednu do Prahy do Centra sportu Ministerstva vnitra České republiky?
Minulý rok jsem se zúčastnila soustředění, kde jsem potkala kamarádku zápasnici Lenku Martinákovou, která shodou okolností pochází ze stejné vesnice jako já. Ta mě společně s trenérem Hemzou nalákala na možnost přestupu do Prahy. Podmínky, které mi popsali, mě zaujaly.

Jak se sžíváte s hlavním městem?
Zas až taková změna to není. Mezi zápasníky mám spoustu kamarádů a kamarádek. Jednou z nich je Tereza Hittnerová, která se nedávno ze Slovenska přestěhovala kousek od Václaváku, takže mi teď pomáhá objevovat krásy Prahy.

Jak reagovali na přechod do Prahy vaši brněnští přátelé?
Ze začátku asi nebyli moc nadšení, spousta z nich mi začala říkat „Pražando", ale já si myslím, že už se s tím vyrovnali a slíbili mi, že mě budou jezdit navštěvovat.

Bojíte se toho, že se vám znovu zatočí hlava?
Nebojím. Jelikož jsem už podepsala smlouvu, tak už se nemůžu jen tak poflakovat, vymlouvat se na břichabol a přehnaně oslavovat. Trenéři dodnes vzpomínají, jak jsem se z jednoho tréninku vymluvila kvůli slavnosti malých pivovarů na brněnském náměstí Svobody.

Bojí se toho vaši rodiče?
Myslím, že nebojí. Přeci jen už mi bude v květnu dvacet let a jsem už zodpovědná.

Do Prahy jste přišla „pouze" zápasit, nebo také studovat?
V Praze jen zápasím. Studuji v Brně na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity, jen jsem musela kvůli stěhování změnit formu studia na kombinovanou. Mrzí mě, že školu často nestíhám kvůli častým turnajům a soustředěním.

Dá se zápasem v Česku uživit?
Myslím, že dá, i když zápas u nás nepatří zrovna k nejpopulárnějším sportům.

Se svým přechodem jste změnila také trenéra. V čem je jiná příprava?
Rozdíl je hlavně v tom, že pánové Milan Kučera a Pavel Žáček kromě mě měli na starost ještě dalších patnáct zápasníků, takže se mi nemohli natolik individuálně věnovat, tak jako teď trenér Hemza.

Milan Hemza, to je asi přísný trenér?
Mimo trénink se k nám chová přátelsky a je na mě hodný. Je ale pravdou, že v tréninku dokáže být přísný, a když se začnu bouřit, tak mě usměrní. To je dobře, protože vím, že potřebuji pevnou ruku.

Popište nám běžný týden české vrcholové zápasnice.
Od pondělí do čtvrtka probíhá dvoufázový trénink (s výjimkou středy, kdy mám trénink jeden a potom regeneraci v sauně). Nyní mi ještě přibyla rehabilitace, kde se snaží napravit moje špatné návyky, například s dýcháním nebo posilování určitých partií. Mezi ranními a odpoledními tréninky se snažím odpočívat, nebo si maximálně zajdu někam do města.

Nakolik je zápas o technice a nakolik o strategii?
Já bych řekla, že je to tak půl na půl. A jak už jsem řekla, každý zápas je jiný a vyžaduje jiný postup.

Na co myslíte, než se pustíte do boje? Na co při něm?
Snažím se vyčistit si hlavu a setřást ze sebe předzápasovou nervozitu, která mi dělá docela problém. V momentě, kdy nastoupím na žíněnku, to ze mě naštěstí opadne. Při zápase už na nic nemyslím, řídím se spíše instinkty a snažím se využít toho, co jsem se naučila.

Nad čím přemýšlíte, když vaše protivnice leží pod vámi na lopatkách?
To je samozřejmě skvělý pocit, o který v zápase všichni usilujeme.

Na čím myslíte, když na lopatkách ležíte vy?
To se moc často nestává. Když prohrávám, tak většinou na body. Když už se to „podaří" a dostanu se na lopatky, tak je to pro mě pochopitelně moc nepříjemné.

Jak je to s oním pověstným shazováním váhy?
Shazování váhy je jedna z nejhorších věcí na zápase. Právě teď před mistrovstvím musím čtyři kila shodit a nemám z toho vůbec radost.

Co to udělá s psychikou zápasnice?
Nesnáším, když se musím v něčem omezovat a u jídla to platí dvojnásob. Nejhorší je, když musíte shodit více kil a omezovat se delší dobu. V období hubnutí se ani nemůžu dívat na televizi, protože tam pořád běží nějaký pořad o vaření a při pohledu na to, jak se v nich lidi cpou různými lahůdkami a já můžu jen suchary a zeleninu, tak na ně mám hrozný vztek. Naštěstí většinou hubnu maximálně pět kilo, což se dá stihnout za týden, pokud pár dní před vážením omezím příjem potravy, popřípadě tekutin. Ze začátku mi to kazí náladu, jsem vyčerpaná, ale po pár dnech si na to zvyknu.

Jaké jsou vaše největší zápasnické přednosti a nedostatky?
Při zápase mi hodně pomáhá ohebnost. Díky ní jsem schopna uniknout ze spousty situací a dostávat se do velmi zvláštních pozic. Moje nedostatky jsou v obraně nohou a nevyváženém postoji.

Co z vaší povahy je dobré pro zápas a co vás limituje?
Velikou výhodou je moje bojovnost a to, že se nebojím riskovat. Bojovnost je zároveň nevýhodou. Když se do toho pořádně dostanu, tak nedokážu jednat s čistou hlavou a často dělám zbytečné a nesmyslné chyby.

Mistrovství ve Finsku právě začíná. S jakými plány na ně odlétáte? Máte trému?
Bude to moje první zkušenost s šampionátem v seniorské kategorii. Je to pro mě spíš taková „generálka'' před juniorskými šampionáty. Neočekávám, že se mi zrovna podaří sáhnout na medaili, ale určitě bych chtěla skončit alespoň v první polovině tabulky, což znamená do desátého místa. Trému samozřejmě mám, jako před každým větším závodem.

Po něm vás čekají dva vrcholy. Zacinká medaile na juniorských šampionátech?
Tam bych chtěla pořádný výsledek. Vzhledem k tomu, že jsem letos posledním rokem juniorka, tak budu patřit mezi nejstarší ve své kategorii, takže je to pro mě velká šance dosáhnout na medaili.

Olympijské hry v roce 2016 se konají v brazilském Riu. Jaké bude kvalifikační síto? Jak moc je reálné, že se tam probojujete?
Kvalifikační turnaje proběhnou v roce 2015. Prvním, ze kterého se lze kvalifikovat, bude mistrovství světa v Las Vegas a poté budou vypsány další. Detaily zatím neznám. Šance, že se tam probuji tu je, ale čeká mě ještě dlouhá cesta plná dřiny. Každopádně se budu snažit ze všech sil, abych na olympiádě startovala.