Do 16. prosince se oba muži neznali. Osudného dne pan Milan, který pracuje jako řidič autobusu, nedovezl své pasažéry do cíle. Čtvrt hodiny před devátou měl na okraji Prahy nehodu: mezi Klánovicemi a Újezdem nad Lesy narazil do stromu.

Nebyla to ale obyčejná bouračka. Havaroval totiž autobus, který v té chvíli už nikdo neřídil. Šoférovi se nejprve zničehonic udělalo špatně od žaludku. „Vypadalo to, jako bych něco špatného snědl," svěřil se muž, který neměl ani tušení, že za pár okamžiků už budce podstatně hůř. Chtěl proto cestující bezpečně dovézt do nedaleké zastávky – a teprve pak se starat o sebe.

Nedojel. Zhoršení zdravotního stavu nastalo doslova ve vteřině. Nešlo totiž o banální žaludeční nevolnost, ale udeřil infarkt. A nastal boj o život. Že je zle, bylo patrné už ve chvíli, kdy cestující po nárazu šoféra vynášeli z autobusu. Právě pasažéři také začali se srdeční masáží.

Do tří minut od oznámení pak dorazili policisté z Újezdu nad Lesy. Od té chvíle se až do příjezdu záchranářů staral o oživovací pokusy 37letý praporčík Karel Plechatý. Sám – a celou čtvrthodinu.

Vítězný boj o život

„Nesledoval jsem, zda to trvá pět, nebo patnáct minut, přišlo mi to jako celá věčnost," svěřil se s dodatkem, že v takové chvíli člověk na hodinky nekouká. Události se vyvíjely jako na houpačce. Řidič opakovaně začínal dýchat – vždy ale jen na chvilku. A pak zase konec nadějím. Znovu a znovu. Snad desetkrát, jedenáctkrát…

I díky neustávající masáži srdce pan Milan nakonec svůj boj o život vyhrál. Vánoční svátky už oslavil s kruhu početné rodiny, stejně jako na počátku ledna své 59. narozeniny. A uvědomuje si, komu za to vděčí. Nejen policistovi, kterého pozval na návštěvu, aby mu osobně poděkoval za to, že svýma rukama snažil rozpumpovat jeho srdce. Těch, kteří zaslouží slova díků – a jež by jistě potěšilo, kdyby viděli současnou kondici pana Milana – je celá řada.

Cestující z autobusu, jejichž pohotovost v prvních okamžicích oceňuje i policista Plechatý. Záchranáři. Zdravotníci z vinohradské nemocnice, ať už jde o lékaře, nebo sestry. A v neposlední řadě také kolegové z firmy, kteří drželi palce a pomáhali rodině podporou jak morální, tak materiální.

Rekonvalescence se ještě protáhne na měsíce – zachráněný šofér už ale spřádá plány, jak se vrátí k volantu; doufá, že mu to zdravotní stav a lékaři dovolí. Do pomyslné konečné stanice své kariéry – do důchodu – by muž, který lidi vozí už čtyři desetiletí, rád doputoval bez maléru. A jak jinak, než coby šofér!

Čtěte také: Řidič autobusu zemřel za volantem, možná i dřív, než naboural