Začínalo se houpačkami hned u vchodu. Tatínek mě vždycky rozhoupal tak, až jsem měla pocit, že se každou chvíli můžu dotknout oblohy. Atrakce ve tvaru lodičky se pohupovala dopředu a dozadu a já jsem si užívala, jak se mění výška mého pohledu na svět. Když jsem se dostatečně vydováděla, bylo nutné se občerstvit cukrovou vatou. Nadýchaná sladká hmota omotaná na špejli přece k pouti neodmyslitelně patří. Jen jsem nechápala, že pochoutka, která vypadala tak obrovská, může tak rychle zmizet v mém bříšku.

Ulepenou a spokojenou mě tatínek vzal za ruku a mířili jsme na řetízkáč. Pořádně připoutat, zamotat řetěz, který jistí sedačku, a jedem. Nejdřív jen velmi zvolna pár koleček. Zamotaný řetěz nad sedačkou tomu však dodal patřičnou šťávu. A pak se tempo zrychluje. Okolí se zběsile míhá a slévá do jedné velké barevné šmouhy.

Pak se projdeme areálem a dáme autíčka. Sednout za volant a narážet do dalších vozidel na dráze ale bavilo mého tatínka daleko více než mě. To dračí jízda nebo skákací hrad mi vždycky spravily náladu.Ještě zbývalo podívat se na Křižíkovu fontánu a hurá domů. Vyčerpaná, ale neskonale šťastná pobytem v cizokrajném světě, jsem se těšila zase na další návštěvu Matějské.

sona.kacerovska@denik.cz