A tak tomu bylo i po srpnu 1968. Ti, kteří před tím na jaře nejhlasitěji trvali na demokratizaci a socialismu s lidskou tváří, byli silou politického pragmatismu odejiti. Zůstali, pravda, dogmatici. Ovšem především na viditelné špici. Všichni ostatní, ta šedivá masa, která po listopadu 89 valem převlékala kabáty, zůstala tehdy ve straně, protože se otočila jako korouhvička ve větru. Setrvali „pevní, charakterní“ soudruzi a nechali za zády vše „kolísavé a oportunistické.“ To ostatně ve svém vášnivém dobovém projevu podtrhl muž, jehož považuji za ztělesnění oportunismu. Někdejší vězeň prezidentů, posléze prezident vězňů Gustáv Husák. Před srpnem i po něm se z vysokých funkcí odcházelo nohama napřed, do zatracení, dříve i na popraviště. Po listopadu jsme se shodli na nevkusnosti popravišť. Ale ve vynucených odchodech do zatracení spatřuji jistou paralelu s dnešní dobou. Pověstné stability kádrů, která je v totalitách tak častým jevem, jsme se ani po sametové revoluci nezbavili.

jakub.krupka@denik.cz