Jedno z mých největších přání bylo: „Už abych měl 18 a mohl jsem jít volit!" „Však ono tě to přejde," říkala babička s dědou z mámininy strany, zatímco ti z otcovy mě udržovali v mém zapálení. Aby ne, druhý děda pár let před tím pořádal protirežimní demonstrace a pak se stal místostarostou, takže když nás s bratrancem vzal na koupaliště, neváhali nám otevřít i po zavírací době. A já považoval politiku za úžasný svět, díky němuž můžete mít třeba celý bazén jen pro sebe.

Časem jsem si ale začal uvědomovat, že těch bazénů někteří díky politice mají až moc. A na rozdíl od dědy, který je celý život projektoval, ale nikdy si žádný nepostavil, jim říkají skutečně pane. Takže mi bylo 18 a moje první volby a já došel k tomu, že vlastně nemám koho volit. Děda z otcovy strany, naštvaný na opoziční smlouvu, tehdy hodně zvažoval, zda ještě podpoří Václava Klause, a babička z mámininy zase Miloše Zemana. A já, který do té doby sympatizoval výhradně s pravicovou částí rodiny, byl ze všeho tak rozpačitý, že jsem dočetl svého tehdejšího boha Jacka Kerouaca a řekl si: udělám něco úplně jiného než ostatní a dám hlas Humanistické alianci.

Později, když jsem viděl humanistické lídry držet hladovku, aby Američané nepostavili radar v Brdech, což bylo zrovna tak marné jako pěvecké číslo ministryně obrany pro podporu radaru, jsem si říkal, že takhle naivní člověk může být jenom, když je panic a je mu 18.

Od té doby jsem volil spíš větší strany. Ale nelitoval jsem volby nikoho. Rozumím jak babičce, co vaří nejlepší polívku a volí levici, tak babičce, co vaří nejlepšího králíka a volí pravici. I když se občas handrkujeme, člověk si má vybrat, co je mu po chuti.