Uhlobaron a obchodní společník pánů Kolbena a Daňka, v podání nezapomenutelného Jaroslava Vozába, ne a ne uvěřit vizionáři Jaroslavu Weigelovi, že jeho důl v rudé budoucnosti ponese jméno Petra Bezruče. „Třeba ho neprodáte, třeba vám ho vezmou,“ vstupuje otrle vizionářův syn Jan Kašpar. „Mladý pane, viděl jste někdy důl? To je díra v zemi. Chodby tak, tak. Prosím, peněženku vám můžou vzít, kočár vám můžou vzít, ale důl? Ten se může zasypat, zatopit, ale nikdo vám ho nemůže vzít.“ Pan smrtka Ladislav Smoljak zpupně se usmívá. „My nesmíme ani naznačovat,“ opáčí dychtivému Vozábovi.

Ano, říkáte si, že jsem si poněkud spletl dobu, že podobným „poúnorovým“ choutkám už odzvonilo a že díru v zemi jménem Blanka (míra vkusu ve volbě jmen děr v zemi se léty vytříbila) nám dnes již opravdu nemůže nikdo vzít. Jenže podobně smýšlejí i nebozí, donedávna státem hýčkaní, ultralevicoví Řekové o svých ostrovech. Brzy se přesvědčí, jak hluboce se mýlili. A mýlit se můžeme i my, sebevědomí Pražané, až nám nejen díru v zemi se sličným ženským jménem „vezme“ nějaká banka coby jistinu úvěru, který nebudeme schopni splácet. Paradoxem věci je, že tento úvěr si budeme muset uvázat na krk právě kvůli oné díře v zemi.

jakub.krupka@denik.cz