Zatímco ve středověku si ale hospic představovali jako velký „špitál," kde byla hlava na hlavě a starostlivé řádové sestry-pečovatelky pod tíhou povinností nevěděly co dřív, dnes většina hospiců připomíná spíše útulné hotýlky, kde má každý klient své pohodlí a klid. Rozmařilost! zvolal by někdo neznalý. Ten poučený by jej ale vyvedl z omylu. Do hospicu v dnešním pojetí se totiž chodí umírat.

Čtěte také: Hospic, to je důstojné a klidné místo k umírání. V Praze jsou jen dva

Člověk zde tráví své poslední chvíle mezi živými. Má poslední šanci na to, aby zhodnotil své konání. Aby si připomněl to hezké, a zároveň se vyrovnal se zlým, co v životě spáchal, či na něm bylo spácháno. Jednoduše proti sobě postaví dva protipóly.

Na konci tohoto úkolu si stanoví verdikt: jakým jsem byl člověkem? A jaký život jsem vlastně vedl? Jistě se pak všichno shodneme na tom, že k zodpovězení takto zásadních otázek si člověk klid, pohodu a mír zaslouží. A že je povinností nás všech, živých a alespoň trochu zdravých, mu ji umožnit.

Líbí se vám články autora? Přečtěte si i další sloupky Vladimíra Baráka!