A podobně je to v hudbě. Praktický důkaz jsem si o posledním víkendu užil na benešovském Sázavafestu (reportáž čtěte zde). Pravda, jedni ze zahraničních headlinerů, Fun Lovin' Criminals, u nás sice už párkrát byli, ale že jejich vystoupení potáhne méně než třeba Mandrage nebo Nightwork, kteří se svými kabaretními čísly obrážejí 11 z 10 festivalů za měsíc, je paradox, který je možný jen u nás a možná v Rumunsku, kde je ale zase velmi silný nacionalismus.

Čtěte také: Takový byl Sázavafest 2012

Člověk si na jednu stranu říká, že festivaloví dramaturgové jsou až na výjimky (mezi které patří lidé produkující ostravské Colours nebo kutnohorské Creepy Teepee) zbytečně opatrní, na druhou, co dělat, když zaplatíte drahé zahraniční kapely, a pak vidíte, že zdaleka nejvíc návštěvníky pokropí Anetina Voda živá, protože ji na rozdíl od ostatních věcí skoro všichni znají?

Svůj díl na tom mají hlavně rádia a televize, které až na výjimky hrají stále to samé, takže za alternativu u nás lze považovat třeba i 95 procent tvorby The Beatles. Svého času nejmenovaná rozhlasová stanice dokonce prý odmítala hrát od nich cokoli jiného než skladbu Help!, s odůvodněním, že jen to je ten pravý hit, který lidé znají a nepřeladí při něm. S trochou nadsázky, vládne u nás novodobá hudební totalita, ve které poslouchat cokoli jiného než třeba Kabáty, je malá partyzánština.

Přesto všechno se stále těším na hudební festivaly a pořadatelům přeji, aby to pokoušeli. Za zážitky, jakým bylo na posledním Sázavafestu noční vystoupení Krausberry nebo okamžik, kdy jsem jako puberťák zjistil, že Beatles vedle Help! nahráli i skvělého Sgt. Peppera, jehož mi tehdy naše rádia zcela zatajila, to stojí.