Jako by - nebo záměrně? - symbolicky: pod vlakem, byť za jiných okolností, totiž skončila i její první velká láska, Petr Sepéši. Zpěvák, s kterým se jako šestnáctiletá holka v 83. roce potkala na festivalu Mladé písně v Jihlavě. Společně pak nazpívali úspěšné hity Knoflíky lásky, My to zvládnem nebo Červenám.

Nebudu zastírat, že mi ty písničky odjakživa přišly naivní. Pro všechny, kteří se ale teď předhánějí v zaručených informacích, co vlastně zpěvačku přivedlo k jejímu tragickému konci, představují pozoruhodný materiál: jsou to poslední nahrávky, na kterých můžeme vidět Ivetu Bartošovou samu sebou. Nezatíženou osudem. Nezkreslenou mediální realitou. Skutečně šťastnou.

Po smrti její první velké lásky a několika měsících odloučení se sice dokázala vrátit a odměnou jí byl i trojnásobný zisk Zlatého slavíka, její upřímná dívčí naivita už však byla pryč a ve všech dalších hitech - Hej pane diskžokej, Léto, Málo mě zná, Víš lásko, Když láska schází… - šlo již o popové produkty, ve kterých zpěvačka se zavedenými postavami tuzemského šoubyznysu Františkem Janečkem či Ladislavem Štaidlem hledala svého dalšího osudového muže i svoje vlastní já.

Krása a hity

Věděla, že nemá hlasový rozsah jako Lucie Bílá nebo Petra Janů, že je mnohem zranitelnější, jak fyzicky, tak v pozici popové star: k tomu, aby byla populární, musí vypadat stále hezky a mít hity - které jí dodávají právě ti muži…

Manželství s Ladislavem Štaidlem, ve kterém byla sice ona ženou z plakátů, ale on tím, co vše řídí. Oporu, kterou od smrti Petra Sepéšiho hledala, ve Štaidlovi nakonec nenašla. Nebyl jí ani jiný podnikavý muž, pro kterého zdálo se, že je všechno hračka, Jiří Pomeje. Ani řada manažerů, která se kolem ní pohybovala.

Zpěvačka, jakoby hledající dominantního jedince, to zkoušela s angličtinou i lidovkami, úspěšná byla u muzikálů, ke kterým ji přivedl Karel Svoboda, méně už však dokázala zaujmout vlastní produkcí, kde až na pohádkový návrat s Třemi oříšky a Nekonečnou narážela na to, že ten skutečně „její“ autor tady zkrátka nebyl. Což by nezlomilo vaz jen Ivetě Bartošové.

Alkohol

Své o tom, co pro ně znamenají jejích dvorní spolupracovníci, by mohly povídat i úplně jiné páky: Elton John bez Bernieho Taupina nebo Robbie Williams bez Guye Chamberse by byli méně než poloviční. Natožpak křehká, pohledná, ale tak jako všichni stárnoucí žena, hledající zázemí. Život Ivety Bartošové byl od smrti její první osudové lásky jedno velké hledání. Nelze se divit, že se k tomu přidal alkohol.

A dál už to všichni, co občas - záměrně nebo (jak je to v kurzu) omylem - otevřeme bulvár, známe. Milenec jedna, milenec dva, nejkomičtější postavy tuzemského popu typu Jarka Šimka coby „hitmakeři“, únos, návrat na scénu, a zase alkohol. Co si o tom myslí psychiatr, terapeut, sousedi i poslední uhříněvský pes.

Její příběh živil bulvár

A my. Navzdory tomu, že se většina z nás tváří, že nás to nezajímá, každé vydání bulvárních novin s Ivetou Bartošovou na titulce se prodávalo lépe než většina ostatních. A dnes, kdy o Ivetě Bartošové píší všude, to bude spolehlivě jedno z nejprodávanějších letošních vydání. I to naše.

Je to smutný příběh. Ale takový byl vlastně život Ivety Bartošové z jeho velké části.

„S Ivetou Bartošovou mě pojilo dlouholeté přátelství, byl jsem 
s ní v pravidelném kontaktu a ten jsem, na rozdíl od mnohých, zejména v poslední době nezneužíval v její neprospěch a nikdy jsem jej nepřerušil,“ s tím se krátce po jejím úmrtí na Facebooku svěřil onen už citovaný „protekční fracek“ Pavel Novotný.

Trochu jiná část jeho já. Jestli to byl bulvár, co Ivetu Bartošovou nakonec dohnal k sebevraždě, ví jen ona sama. Snad tam nahoře najde aspoň oporu a klid.

Čtěte také: Sebevražda Bartošové obestřena tajemstvím. Proč skočila pod vlak?