Jde o ježuru australskou.

V pražské zoo byl tento pozoruhodný živočich již chován v letech 1954 až 2004. Nyní se sem opět vrací. Navzdory jménu „australská" jde tentokrát o několik jedinců z Nové Guineje, což nás jistě opravňuje umístit je do nokturna Indonéské džungle.

Navzdory ostnům, kterými jsou ježury pokryty, nemají nic společného ani s ježky, ani s dikobrazy. Přes svůj velmi protažený čenich a téměř dvaceticentimetrový jazyk nepatří ani do příbuzenstva mravenečníků, byť tam kdysi byly řazeny. Jde o savce pradávné konstrukce, kteří vykazují řadu plazích znaků. Mají například kloaku, třetí víčko, vodorovně postavené končetiny nebo některé kosti typické pro plazy. Jejich tělní teplota je dosti nízká a relativně nestálá. Ale především: mládě ježury se líhne z vejce velikosti lískového oříšku, které samice inkubuje ve vaku na břišní straně těla.

Spolu s ptakopyskem jsou ježura a paježury řazeny mezi ptakořitné savce. Historie ptakořitných se přitom táhne snad až do triasu; tedy do období, kdy se teprve začali objevovat praví dinosauři. Fosilní nálezy samotných ježur jsou ale nesrovnatelně mladší. Z nich nejzajímavější jsou pozůstatky XXXL ježury, která měla rozměry ovce, a patrně se s ní setkali ještě první obyvatelé Austrálie. (A když už jsem u XXXL velikostí: Na dnešních ježurách parazitují vůbec největší blechy světa. Měří celé čtyři milimetry! Na jedincích, které co nevidět vystavíme, jsme je však bohužel nenašli.)

Jistě není náhoda, že hned čtyři ptakořitné, včetně ježury australské, najdeme v první desítce evolučně nejvíce výjimečných savců. Ano, ježury jsou jedineční tvorové, kteří dávno cupitají stránkami učebnic a již v polovině tohoto týdne se nastěhují také do naší Indonéské džungle.

Autor je ředitelem Zoo Praha