Chvíli nám to všechno trvá. Netušíme, co se tam pod tím papírem ukrývá. Jsou to ony chvíle napětí. I když vlastně skoro tuším, zda tam bude měkký, či tvrdý dárek, pořád je to tajem. Myslím jako tajemství.

Jen si říkám, jak to děláš, že ty dárky balíš tak pečlivě. Všiml jsem si, že styl balení dost často střídáš. Jednou dárek obdaříš mašličkou, jindy provázkem, pak zase bílou samolepkou, nebo pro změnu použiješ průhlednou lepicí pásku.

No a taky jsem si všiml, že je několik způsobů rozbalování dárků. Ti nejmladší se ani trochu nezaobírají, jak je dárek zabalen. Prostě papír rozervou tím nejjednodušším způsobem. Rvou a rvou a papír zahodí za sebe. Svetr si nezkouší, ale rvou hned papír z dalšího dárku.

Střední generace tak „hrr" není, protože ctí jakýsi kodex rozbalování. Ten naznačuje, že rozbalujeme pomalu, vlažně. A že u toho dáváme hlasitě najevo, že opravdu, ale opravdu netušíme, co tam může být. 

A vždy jsme překvapeni. A ten svetr si hned zkoušíme. S radostným úsměvem konstatujeme, jak je opravdu, ale opravdu krásný a že jsme si ho vždycky a už dávno opravdicky přáli. V podstatě už jen ten svetr nám chyběl.

A pak je tu starší generace, která rozbaluje přepečlivě. Na vše má nůžky a každý balicí papír ještě přepečlivěji skládá. Aby se prostě mohl použít příště. Důležité je proto nepsat jméno obdarovaného přímo na papír, ale na visačku. To si, milý Ježíšku, moc tě prosím, zapamatuj. Jinak by se příští rok mohl dostat dárek do rukou nepravému příjemci. O tom ale třeba zase až za rok.

Ale co, jdu zpívat koledy. Je 14. prosinec, 18 hodin a celé Česko bude zpívat koledy. A možná budeme myslet i na ty dárky. Tak si na nás, náš milý Ježíšku, zase vzpomeň. Až budeš balit ty dárky. Děkuju. Děkujeme…