VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Můj milý dení(č)ku aneb další díl přemítání o běhání

Ten sen byl přímo strašný. Běžím závod a v lese zabloudím. Bloudím celý den a začíná se smrákat. Pořád běžím, sám a sám už mnoho hodin. Dobíhám do cíle. Úplně poslední. Nikde nikdo. Začínám plakat. V tom se probouzím, manželka mě plácá a ptá se, co se děje. „Ani se neptej," říkám a otáčím se na druhý bok. Je ráno 20. září. Pojďme ale v čase o pár měsíců zpět.

29.9.2015
SDÍLEJ:
Zvětšit fotografii

Z Eleven půlmaratonu v Českém ráji. Na snímku Jiří Macek v cíli.Foto: archiv pořadatele

Je březen, právě dobíhám osmikilometrový závod v mladoboleslavském lesoparku. Protože jsem netrénoval, jsem úplně na dně. K závodu mě vyprovokovala pětadvacetiletá dcera, která ze dne na den začala běhat. Původně jsem to přikládal k módnímu výstřelku, který brzy přejde. Utekla mi na těch osmi kilometrech o pět minut. Popravdě, vůbec jsem netrénoval – jako vždy – takže nebylo těžké mě porazit.

V cíli, když klečím a mám hlavu v dlaních, povídá: „Na konci září se běží v Českém ráji půlmaraton, tak začni, fotříku, trénovat, ať ti neuteču jako dneska. Poběžíme oba!" vyřkla bez náznaku diskuse. Do konce září daleko a já věřím, že buď potrénuji na závod dostatečně, nebo se z toho nějak vymluvím. Teď už vím, že nevyšlo ani jedno. Přeskočme čas o několik měsíců dopředu.

Absolutní amatér

Je neděle 20. září. Stojím v lese u Komárovského rybníku. Kolem mě čtyři stovky dalších bláznů nadšenců. Běžců. Nemám speciální běžecké podkolenky. Nemám speciální běžecké triko. Nemám měřič teploty, tlaku a snad i pocitů těla. Nemám dokonce ani hodinky se stopkami ukazující, jestli mám v příštím okamžiku zrychlit, nebo zpomalit. Ke všemu nemám ani empécosi a sluchátka v uších, kam bych si pouštěl svižnou muziku. Jsem absolutní amatér nováček.

V kapse mám jen hroznový cukr, tubu s posilňující hmotou a toaletní papír. A napadá mě, že jsem asi jediný, kdo neví, proč běží. Kdo před závodem natrénoval, za poslední tři týdny, protože před tím neměl čas, tak čtyřicet kilometrů. Že jediný mám zavázaný kotník, který mě strašně bolí, neboť den předem jsem šel s mladší dcerou s kočárkem velkou desetikilometrovou procházku po Praze. Místo odpočinku, jak mi radila kamarádka. Vcucávám do sebe dva energetické gely. K tomu trochu iontového nápoje. Plus jeden banán.

Výstřel. Začíná běh na 21 kilometrů. Začíná Eleven půlmaraton Český ráj. Nevím, co mě čeká, vím jen, že jsem úplně smířen s tím, že dneska ty kilometry prostě uběhnu. Když jsem se ráno probudil, manželka se mě ptala, co to bylo za sen. „Co když budu úplně poslední?" vystřelil jsem k ní zoufalou otázku. Lakonicky odpověděla: „Tak popíšeš, jaké to je být poslední." Geniální nápad, říkám si! V tu chvíli jsem přestal myslet na kotník i na nulový trénink. I na slova novinářské kolegyně: „Ty jsi šílený. Kdybys trénoval, pochopím to, ale bez tréninku nechápu, proč to běžíš." A taky na slova kamaráda: „Jirko, je to v hlavě, ty to dáš, i kdybys nemohl, jsi beran!" Usmál jsem se. Přece jsem Váha.

Od všeho kousek

Vybíháme. Poklidný klus do nitra Českého ráje. Napadá mne, co vede chlapa po padesátce běžet bez tréninku půlmaraton? Co si s tím chci dokázat? Jen tak ráno vstát, obléknout se, sednout do auta, ujet 70 kilometrů někam do lesa, zafáčovat si kotník, jít třikrát na toaletu, něco pojíst a pak běžet a běžet a běžet? Zažít spoustu bolestí, pocity beznaděje z toho, že to nejde zrychlit. Dokázat dceři, že nejsem tak starý jak je ročník mého narození? Vyhrát? Pché! Urvat si kus mužské ješitnosti, že dokážu uběhnout 21 kilometrů? Co na tom? Nojo, ale bez tréninku? Bláznivé. Možná je to ale od všeho kousek.

Blik. Scénář toho dnes se změnil. Časová osa posunula film o dvě hodiny dopředu. Přichází pocit štěstí, jakési euforie, že pár metrů přede mnou je cílová čára. Během vteřiny zapomínám na kotník, na kilometry pajdání, poskakování mezi kořeny a sykání bolestí i slzy v očích, kdy kotník vážně hrozně bolel. Až to nebylo normální pokračovat. A abych v rámci své chvilkově exhibicionistické povahy dodal všemu korunu, metr před cílovou čarou si klekám a cíl protínám po čtyřech. Okamžitý impuls. Nic plánovaného. Jsem špinavý, upocený, unavený. Ale šťastný. Dokázal jsem celému světu, že půlmaraton lze uběhnout i bez tréninku. Jen prostě musíte chtít.

Dokázal? Komu? Světu? Je na to vůbec někdo zvědavý? Že neběhám pro zdraví, pro pocit volnosti? Ale pro to, abych se utýral pohybem k padnutí? Není to místo ovací spíše na návštěvu psychiatra? Kdo ví, ale ty dvě hodiny a pět minut stály za to. Jsem moc rád, že jsem ten závod dokončil. Zažil jsem toho na té cestě tolik, jako dlouho ne. Některé zážitky jsem už vypustil, jiné přicházejí nyní. Mnozí běžci, kteří tohle budou číst, si snad tyhle okamžiky v mysli navrátí také. Třeba ty pocity jsem neměl jen já.

Kategorizace běžců

Při tom dvouhodinovém běhu jsem si zařadil běžce do několika kategorií. První jsou super rychlíci – vítězové. Každý jim tleská a každý si na ně ukazuje. Dostanou cenu, možná peníze, jsou slavní. Pak jsou ti méně rychlejší, ale ještě pořád rychlí. Ti nasadí tempo a běží pořád tak, jak mají natrénováno. I jim se tleská kvůli tomu, jak jsou rychlí. Sice ceny většinou nedostávají, v cíli jsou ale nespokojeni, že mohli běžet rychleji, aby atakovali první skupinu.

Pak jsou běžci rychlostně průměrní. Následuje skupina pomalejších běžců, která je, podle mě, ta nejlepší. Běží tak nějak konstantním tempem, chvilkami zrychlí, chvilkami zpomalí, to zrovna podle toho, jak mají náladu. A jak jim dovolí tělo. Mají čas se kochat přírodou a hlavně se kochat běžci kolem. Abych byl přesný: běžkyněmi kolem. Upřesňuji, že dělím běžce muže. Tahle pomalejší skupinka má výhodu, že rychlost je tak pomalá, že se klidně zavěsí za nějakou sličnou slečnu a v klidu vedle ní relaxují. Dá-li se tento stav takto popsat.

Vítězit nebudou, ale po závodě vám dokáží vypravovat detaily tratě, o kterých super rychlíci ani rychlíci nemají ani páru. Moc rád bych se v této skupince usadil natrvalo. Bohužel, osciluji mezi touto skupinou a tou poslední, která běží nejpomaleji, jinak řečeno za své startovné si užívá trati nejdéle. V tomhle závodě jsem posledních asi sedm kilometrů směle do této skupiny zapadl. To se sunu tak nějak jako že už nemůžu. Že bych nejraději ulehl do trávy, ale není odvahu to udělat. Pak mě předeběhne žena z rychlejší skupinky, já zrychlím, že se budu kochat, ale po třiceti metrech zjistím, že se jí neudržím a že jsem si vybral ze dna další zbytek sil. To vás, tedy mne, psychicky nahlodá tak, že je chvílemi stydno, že jsem do toho závodu vůbec šel. Tolik moje běžecké kategorie.

Přemýšlení o každém kroku

Ještě k těm dojmům. Je šílené, když vás (mě) v polovině trati, kdy již přemýšlíte o každém kroku, předeběhne dvojice chlapců. Ano, chlapců, odhadem o třicet let mladších, a směje se, baví se a povídá si historky. Oni snad ani nevěděli, že běží.

Daleko větší šok mi ale připravila skupinka běžkyň ve žlutých dresech někde na sedmém kilometru. Když jsem slyšel ten ženský chichot a debaty, běželo se mi najednou příjemně. Ženské se normálně baví, jako by stály u plotny a míchaly polévku. Nebo omáčku. Plkají o tom, co si zazpívají. Co měly k snídani. Povídají si příběhy a smějí se. Pořád. Vůbec to nechápu. Je nechápu. Začínějí mne trochu štvát. Hodně. „Co jste zač?" houkám na ně? „My jsme ženy," odpovídá nejupovídanější a dámy se chichotají. „Nechcete mi říct, že snad běžíte půlmaraton? To bych s vámi nevydržel!" "Běžíme," smějí se dál.

Otočím se, abych se ujistil, že to jsou profesionální vytrvalkyně. Zamřourám, jsou hezké, ale dvacet jim není. Kde berou ty síly? Naštvu se, zrychlím a už je neslyším. Nemyslím na ně. Vzpomenu si na ně až před cílem, kdy mě během dvou kilometrů jedna za druhou předeběhnou a utečou. Jedna z nich, jak tak kolem mne sviští, zaprovokuje: „Nějak vám došel úsměv, že?" „Děkuju za postřeh," sykám. Dál mluvit netřeba, dáma je pryč.

Vnímání světu kolem

Napadá mě, že jak člověk běží tím Českým rájem upocený, udýchaný a unavený, že svět kolem vnímá jinak než jako turista. Je to divné, ale já si vychutnávám přírodu daleko lépe než při klidném výletu. Vnímám kachny, psy, kočky, mouchy v obličeji, ale hlavně přírodu. Ta trasa vede opravdu nádhernými místy. Pravdou je, že by ty kopce nemusely být tak prudké a dlouhé a seběhy tak strmé. Ale běžet kolem Komárovského rybníku nebo kolem hradu Kost, to jsou okamžiky, na které se jen tak nezapomíná.

Tenhle závod se pořadatelům vyvedl. Vyvedl se i všem běžcům. Vyvedl se konec konců i mně. Jsem na sebe pyšný. Musím se sám sebe pochválit, jak se zpívá v jedné filmové písničce. A když si za cílem myslím, že nic už nemůže překonat moje bolestivé i radostné pocity, za pár okamžiků jsem vyveden z omylu. V cíli se dozvídám, že kratší, jedenáctikilometrový běh dokončil i Vítězslav Jantsch, ročník narození 1935. Klobouk dolů, říkám si. Zvlášť, když jeho čas na této trati je 1 hodina a 22 vteřin!

A pak to přišlo. Komentátor vítá v cíli dvojici běžců. Vodiče Roberta Essera a nevidomého Roberta Cehru z Milovic. Ano, nevidomého! Stojím tam jak tvrdé „y". Zírám na tu dvojici a v hlavě se mi honí milion nejasností vůči tomu nevidomému. Dodnes nechápu, jak tuhle těžkou kopcovitou trať mohl absolvovat. Tohle byla dřina i pro toho, kdo vidí. Byl a je hrdinou dnešního dne, který patří do první supiny. Možná není úplně nejrychlejší a neviděl ty krásy přírody kolem. Určitě je ale cítil. Zatímco já jsem si dokázal, že uběhnu půlmaraton bez tréninku, on se na ten okamžik, než protnul cílovou čáru, nadřel milionkrát více. Pro zajímabvost čas nevidomého běžce: 2 hodiny, 37 minut a 51 vteřin. Jedním slovem: Nechápu!

Další výzva od dcery

Když večer unaven usínám, honí se mi hlavou tisíce myšlenek. Úplně zbytečných a takových, které jsou za pár okamžiků minulostí. Ta, směřující k onomu nevidomému chlapíkovi, mi ale nevymizela z paměti dodnes…

P.S.: V noci, v jednu ráno, když jsem nemohl kvůli bolení všech svalů usnout, mi přišla od dcery esemesku (utekla mi o 8 minut a asi 15 vteřin): „Nemůžu spát, bolí mne nohy. Ale v říjnu se běží půlmaraton v Hradci Králové. Běžíme!" „Zapomeň," odepsal jsem…

Jiří Macek předloni po krátkém tréninku uběhl pražský půlmaraton a poté i maraton. Pak zase dva roky skoro nesportoval. Nyní chtěl za tři týdny natrénovat na půlmaraton (21 kilometrů). K tomu ho „dokopala" pětadvacetiletá dcera, která začala intenzivně běhat a vyzvala ho na souboj. Macek chtěl všem ukázat, že když se chce, tak to jde. A věřil, že to prý skoro nebude ani bolet. Podle všeho to ale bolelo…

Jak to dopadlo…10 km muži:
1. Tomáš Lášek 39:53, 2. Roman Koravský 41:13, 3. Patrik Pánek 42:41, 4. Radko Hodboď 45:23, 5. Jan Czagan 46:35…

10 km ženy:
1. Klára Šimáková 49:22, 2. Hana Hrebíková 52:11, 3. Jiřina Hodboďová 52:24…

Půlmaraton (21 km) muži 
(celkem doběhlo 385 závodníků):
1. Josef Veber 1:16:34, 2. Luboš Gaisl 1:17:49, 3. Petr Havelka 1:17:52, 4. Michal Holík 1:18:17, 5. Jan Videcký 1:19:27, 287. Jiří Macek, Deník 2:05:09, 382. Robert Cerha (nevidomý) + trasér Robert Esser 2:37:51…

Půlmaraton (21 km) ženy:
1. Marcela Rambová 1:31:00, 2. Iveta Fořtová 1:32:48, 3. Helena Randáková 1:36:07, 4. Zuzana Kubátová 1:38:20, 5. Lucie Jirásková 1:40:42…

Autor: Jiří Macek

29.9.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Premiér Bohuslav Sobotka vystoupil 26. května v Praze na tiskové konferenci.
17

Sobotka bude mít dostavení s ministry, zhodnotí práci vlády

Tipy Deníku

Kam za zážitky nejen o víkendu? Inspirujte se na novém webu Tipy Deníku

AUTOMIX.CZ

GALERIE: Nejvtipněji naložené vozy na silnicích. Nákladem je vše, co si zamanete

Kromě přepravy cestujících je auto od nepaměti využíváno k převozu nákladu. A jak dnes uvidíte, je tím myšleno doslova jakéhokoliv nákladu. Připravte se na bizarní přehlídku převážených věcí všeho druhu, kdy vás už nepřekvapí ani auto naložené v dalším autě.

O šikovné české ručičky je opět zájem. Opravny jsou zpět

Praha - Opravny a opravárny zažívají velký návrat. Recyklace odpadů se stala pro lidi přirozeností, nyní začínají přemýšlet, jak množství odpadu minimalizovat. Vyhledáním opraváře šetří nejen přírodu, ale někdy i peníze. 

Nad Havlem chtěli lidé budku u zastávky, jejich úsilí mělo úspěch

Praha – Neúnavná občanská iniciativa může slavit úspěchy. Ve Staré Krči se právě díky úsilí místních podařilo prosadit zřízení nového přístřešku u autobusové zastávky Nad Havlem. Radní Prahy 4 pro oblast územního rozvoje Alžběta Rejchrtová (Trojkoalice/Zelení) v té souvislosti ocenila roli aktivních občanů v čele s Vladimírem Hroudou.

Dle očekávání: Karel Srp v radě ÚSTR nezasedne. Kvůli členství v KSČ

Dlouholetý předseda Jazzové sekce Karel Srp se podle očekávání nestal členem Rady Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Senát dnes vzal na vědomí stanovisko své volební komise, že Srp jako bývalý člen předlistopadové komunistické strany nesplňuje zákonnou podmínku spolehlivosti. O Srpově nominaci do rady tak horní komora ani nerozhodovala. Srp se jednání Senátu nezúčastnil.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení