Prostě a jednoduše. Tam na vršku, na zámku Vinařice jsem potkal zámeckého pána. Jmenuje se Jaroslav Jelínek. Prodává v Boleslavi škodovky. Kdysi jezdil autem závodně, taky se chtěl stát senátorem, primátorem. Krom toho létá v letadle. A v minulém století si koupil za čtyři miliony zámeček. Ruinu. Kousek do Boleslavi. Jo, ty Vinařice. Místo toho, aby koupil vilu na Jadranu, cpal a cpe peníze do záchrany toho zámku. Chápeš to, dení(č)ku?

Uvnitř je krásný, překrásný. Ten zámek. Taky se tam namakal a nacpal peněz. A on si tam pozval kamarády. Bylo mu tuhle pětasedmdesát, dení(č)ku, to je věk! Přijely desítky. Kamarádů. Seděl jsem tam skoro v rohu a sledoval ten mumraj. Nevím, jak bych to popsal, já to prostě jen cítil. Uvnitř toho zámku bylo NĚCO! Ale nevím, co?

Kdysi se tam odvíjela historie regionu. Uvědomil jsem si, že ale tihle všichni, co přijeli, taky psali a píší historii. Všechno lidé, kteří něco dokázali. Bývalí závoďáci. Podnikatelé. Sportovci. Zpěváci. Politici. Stručně kamarádi Jelínka. Toho, který v ten večer také pokřtil knihu. Knihu o sobě, o svém životě. O kamarádech.

Já to kamarádství cítil v kostech ze všech koutů toho zámku. Jak jsem to poznal, fakt nevím, jen vím, že to tam bylo. A tihle kamarádi, místo velkých darů jubilantovi, házeli peníze do skleněné nádoby. Aby pomohli. V pozdním večeru se tam objevilo  skoro 43 tisíc korun. Milý dení(č)ku, na ten záznamový přístroj pro EKG v boleslavské nemocnici to nestačí. Ještě pár korun chybí. To je ale fuk.

Jenže mne napadlo, milý dení(č)ku, že tohle kamarádství není jen o pár pivech, o chlapských siláckých řečech. Je to i o tom, že každý  z těch kamarádů si řekl, že koruna ke koruně a přispěl. Tu stovkou, tu pětistovkou, tu tisícovkou.

Možná, můj milý dení(č)ku, asi nechápeš, co jsem těmi svými myšlenkami chtěl říci. Možná to píšu divně, ale…

…ale snad i ty cítíš, že síla kamarádství je občas mezi námi slyšet a cítit. Je to něco mezi nebem a zemí. Něco, v co věříme, že  existuje, ale mnohdy nejsme schopni říci, kdy nás to potkalo.

Já jsem se s tím pocitem srazil na vinařickém zámku. V místech vonících historií. V místech, kde ale volní současnost a i kvůli těm korunám tam voní budoucností. Prostě tam vonělo kamarádstvím.

Jak jsem tak přemítal na té dálnici o tom kamarádství, tak mi z rádia začal zpívat Tomáš Klus. Přibrzdil jsem a…

…a doma si tu písničku pustil kolem půlnoci ještě pětkrát. Tomáš tam zpívá:

„Vzpomeň jak s očima dítěte,
hleděl na letící ptáky.
Jak krásné bylo být na světě,
s vědomím, že umíš to taky.
Dnes už nelétáš, neboť okolí
zmátlo tě strachem, že pády bolí.
Zastav se, čas nikam nespěchá,
jen rozum nutí ho k běhu.
Věř však ty, synu člověka,
žes nedílná součást příběhu.
Ty jsi já, jako já tebou jsem,
společná je nám planeta Zem.
Ničeho nelituj, život co máš je tvůj,
žij a měj rád co je.
Nechť srdce se rozbijí
láskou, tak přijmi jí.
Cítíš, jak jsi napojen, jak jsi napojen,
přes všechny pochyby, život je krásný.
Jsi napojen a svět je tvá továrna na sny."

Když jsem usínal, uvědomil jsem si tu spojitost mezi Vinařicemi a tou písničkou. Milý dení(č)ku, najednou jsem si uvědomil, že celý ten večer, ty chvíle mezi nebem a zemí, jsou napojeny do pouhých šesti slov: Přes všechny pochyby, život je krásný…