Takže hora té dobroty by tedy bodla. Kluci se před prodejním pultem předháněli, kterou že barvu zmrzliny by si dali. Přiznám se, že moje oči v nabídce slídily ze stejného důvodu. To byla chyba.

Cenovky byly lehce pootočené, zřejmě to zavinil prudký vítr. Což jsem si ve své stařecké naivitě a možná už i nastupující demenci  namlouval, protože aspoň lehký vánek si v těch afrických vedrech přál dozajista každý. Sličná prodavačka mezitím s širokým úsměvem nakladla naší trestné výpravě požadované množství kopečků na kornouty z jakéhosi suchého pišingru.

Věru, dobrota hned po prvním ochutnání, až se oči blahem zavíraly. Do ucha mi vzápětí nemilosrdně vrazila výzva k zaplacení a oči se dokořán otevřely. Každý kopeček stál stovku. Kilo, chcete-li. Vysolil jsem dohromady šest stovek. A kluci lízali taky o sto šest, jak se na malé raubíře sluší a patří. Čert vem dědovy starosti, zda má u sebe požadovaný peníz. Naštěstí jsem měl. Kdyby si ale hošíci usmysleli koupit ještě třeba jen párátko, se zlou by se potázali.

Vyluftovaná peněženka toho byla důkazem. Tedy řeknu vám, zmrzku jsem slízal tak nějak v křeči. Dokonce i na zem ukáplo, jak jsem po tom šoku nemohl vytvarovat jazyk a pochutnávat si coby kultivovaný člověk s pokřiveným ksichtem a závistí, jak mým vnukům chutná.

Třeba mně teď nějaký škarohlíd odsoudí, že jsem držgrešle nebo blbec, co se chodí stravovat na Václavák. Za těch šest stovek by si v nějakém supermarketu koupil zásobu zmrzliny na půl roku pro trojnásobný počet vnuků. Asi by měl pravdu. To je tak, když horko dělá s člověkem divy.