Tedy skoro všechny, než skončí v policejních poutech, následným vykázáním z bytu, v horším případě ho zákon pošle za mříže. „Je na čase ti zase pořádně domluvit, ženuško,“ zněla svého času výhrůžná věta jistého muže, který postupně slovní přestřelky přetavil na údery pěstí.
Kriminalista, který tento případ velmi brutálního zacházení s blízkou osobou vyšetřoval, se nestačil divit, jak domácího násilníka manželka bránila. Prý se jistě polepší a stížnost na nátlak rodiny bere zpět.
V tom případě sklapnou policejní spisové desky a žijte si nadále hezky. To si detektivové ze znalosti věci samozřejmě pouze myslí. Zároveň dobře vědí, že u nich násilník dříve nebo později stejně skončí. Ten povzbuzen strachem oběti, dalšímu pokušení otestovat své pochroumané ego neodolá. Vyděšená manželka totiž své děti neopustí, což rovněž dobře ví.
Co ale oběma partnerům uniká, že svým dětem nedávají zrovna dobrý příklad. V dospělosti si momenty strachu a slovních výčitek rodičů mohou vykládat jako běžnou společenskou normu. Jejich partneři pak zpravidla dopadnou stejně. Co se ta moje diví, naši to taky dělali. I to je poznatek z policejních spisů.
Zrovna tak jako zmíněná úroveň vzdělání. Statistiky uvádějí, že násilníci s nižším než středoškolským vzděláním jsou početně výrazně méně zastoupeni. Lidé s maturitou a vysokoškolským diplomem převažují.
Aby nezůstalo jen u mužů - opačné pohlaví si domácí násilí taky někdy nenechá líbit. Nikdy nekončí jen modřinami, ale zpravidla těžkým zraněním násilníka nebo i jeho smrtí. Veřejnost tyto ženy většinou neodsuzuje. Zároveň ale dělá, že u sousedů ve chvíli nářku raději nic nevidí a neslyší.
Čtěte také: V pražských domácnostech přituhuje. Násilníci opět řádí