Nesmí se tím riskovat život. Což Gerda tuze rád aplikoval na vše, co ho vyneslo aspoň pár centimetrů nad zem. Chtěl být pilot, dívat se na svět shůry a já podělánek odmítal s ním šplhat na vysoké topoly za školou a houpat se jak opice nad silnicí plné aut.

Velmi nelibě jeho výlety do čehokoliv nesl invalidní Gerdův otec. Nikdy neprozradil, za jakých okolností přišel o nohu. Zato jsme často všichni slýchávali, jak Gerdovi spílal, aby se za jeho maléry nemusel jednou obracet v hrobě. Dospěli jsme do věku, kdy se naše cesty rozešly. Gerhard, byť nadaný chlapec, byl vylučován pro méně radostné lumpárny z kdejaké školy, až skončil u alkoholu.

Opilci prý mají štěstí, říká se. Nevěřte tomu. Gerd ho rozhodně neměl a že byl často namol. Zabil se v autě. Naštěstí sám. Navíc nebylo jeho, ale v tu chvíli to bylo jedno. Moje zamyšlení k dušičkovému dni proto patří Gerdovi. Hroby mých rodičů jsou totiž nedaleko hrobů mého spolužáka i jeho invalidního otce. Tak jsem si říkal, kolikrát se jeho rodič v místě posledního odpočinku asi obrátil. Gerd to stejně ví teď nejlíp.

Život jde ale dál a jestli mám momentálně nějaké přání, pak je to za rok opět psát tento sloupek. Prostě být mezi živými. Což samozřejmě přeji i našim čtenářům. Zapaluji proto velkou pomyslnou svíčku, aby hořela co nejdéle a vzpomeňme na ty, kterým už dohořela…