Redaktorka s vámi běžela ráno v pět hodin. Tu vaši dvacetiminutovku. Běžel jste po prázdné Praze tím svým způsobem, kdy mácháte jednou rukou, jako byste házel tenisákem. Že prý takhle každé ráno běháte 30 let. Jestli jsem tedy slyšel správně. Prostě v pět vyběhnete a běžíte. Pomalu, ale jistě. A v půl šesté máte odběhnuto. Třicet let. Denně. V pět ráno…

Řeknu Vám, pane Třísko, já taky běhám. Jednou za měsíc. K tomu jdu na spinning. Dvakrát za měsíc. A v létě jezdím na kole. Třikrát za léto. Ale tuhle jsem se vsadil. O nic. Jen tak, z hecu. Že na konci června absolvuji po deseti letech v Českém ráji triatlon Dřevěný muž. Kilometr plavání, 110 kilometrů na kole a 13 kilometrů běhu. Kdysi jsem tam vyhrával, pane Třísko, nesmím si udělat ostudu.

Jenže na tuhle porci se svým tréninkovým apetitem no nevím, nevím. Jenže vy jste mne, pane Třísko, nakopl. Řekl jsem si, že hned druhý den půjdu taky běhat. Ale ne v pět; až v šest.

Co myslíte, šel jsem? Chybně si myslíte, že jsem šel. Řekl jsem si, že ještě den počkám, začnu až od 1. března.

A co myslíte, 1. března jsem vyrazil? Chybně si myslíte, že ne. Běžel jsem. Vyrazil jsem v půl sedmé. Ale jak se mi z té postele nechtělo! V hlavě jsem měl ale jedinou myšlenku: Tříska 30 let denně v pět, tak já taky! Běžel jsem půl hodiny, odběhl si v klidu čtyři kilometry já vím, nic moc. Ale první zásek byl za mnou.

Pak přišel pátek druhého a já dal to samé. A sobota třetího. Přiznám se, že jsem vyrazil až v devět. Byla přece sobota. Ale vyrazil jsem.

A pak přišla neděle. Vstal jsem v sedm a v sedm dvacet jsem vyrazil. Řekl jsem si, pane Třísko, že je na čase si vyrazit dále do světa. Tak jsem si řekl, že nebudu obíhat pořád jen ty pražské Vršovice a Bohdalec a vyrazím na Grébovku. Jenže jsem tam nedoběhl. Cestou jsem si řekl, že když už jsem tady, tak to vezmu kolem divadla Na Fidlovačce. Když už jsem tam byl, řekl jsem si, že to vezmu kolem Folimanky a Nuseláku. Víte, já si připadal jako v jiném světě. Kličkoval jsem mezi psíky, kterých bylo v ulicích nějak rekordně mnoho. Vyhýbal jsem se lidem, kteří prapodivně vrávorali, lovili něco z košů. Jeden pán se hrabal v autě, až mi připadalo, že není jeho. A skoro všichni kouřili. Tedy kromě těch psů. Ti pro změnu štěkali. U Nuseláku běžela po druhé straně potůčku sympatická běžkyně, mávnul jsem na ni a pelášil dál. Víte, tak mne napadlo, že asi poběžím pořád. Blesklo mi hlavou, že už jsem jako Forrest Gump. Ten chlapík, co ve stejnojmenném filmu pořád běžel. U Nuselského mostu jsem si řekl, že když už jsem tady, tak doběhnu k Vltavě na náplavku. Najednou jsem byl na náplavce. Myslel jsem si, že bude plná běžců. Houby s octem. Jen rackové a podivný humus u každé lodě. Nikde nikdo. Tak mne napadlo, že doběhnu k Mánesu. Tam proti mně vyběhl dlouhovlasý černovlasý muž, evidentně cizinec, mávli jsme na sebe. Další sportovec.

A já běžel dál. Řekl jsem si, že doběhnu k Národnímu divadlu. A tak mne to popadlo, že když už jsem tam, vezmu to na Karlův most. Cestou jsem doběhl elegantního mladíka, tak jsem na něho zahalekal „Ahoooj!“ A on to „Helou“. Ta blondýna, kterou jsem předběhl po chvíli, neřekla nic. A vběhl jsem na Karlův most. Hned u brány se fotili dva Asiaté, uprostřed mostu dva oranžoví mužíci uklízeli vajgly a na konci mostu šla dvojice, odhadl jsem je na Italy.

Vzal jsem to přes Kampu, vrátil se přes most k divadlu a vzal to přesně stejnou cestou zpátky k Fidlovačce. A domů.

A pořád jsem myslel na vás, pane Třísko. Jak jen jste to mohl třicet let vydržet. To mi teda řekněte. Mne už po kilometru začalo bolet koleno, po hodině běhu na Kampě jsem měl ztuhlá záda a po hodině a půl běhu jsem sotva zvedal nohy. A to jsem pořád nebyl doma. Domů jsem, pane Třísko, vrazil přesně po hodině a čtyřiceti minutách. Žena držela v ruce mobil, že prý zrovna chtěla volat na policii, jestli se mi něco nestalo.

„To ten Tříska,“ odpověděl jsem jí a zabořil se do vany. Nechápala. Po hodině jsem vylezl z vany a svalil se do postele. Po další hodině jsem ulehl na koberec a zkusil protáhnout alespoň nějaký sval. Šlo to těžko.

Pane Třísko, říká se, že všechno v našem životě běží v jedenadvacetidenních cyklech. Stačí vydržet a vše se podvolí. Jsem zvědavý, jak to bude po těch třech týdnech vypadat s mým běháním. Už se ale těším na zítra ráno. Je pondělí a já budu muset vstát dříve. Ne v pět, jako vy, ale v šest.

Po tom nedělním maratonu přišlo pondělí, pak úterý, pak středa, čtvrtek a pátek. V sobotu jsem běžel podesáté. Když jsem se osprchoval, sedl jsem k počítači a začal psát tenhle dopis.

Teď už tuším, že díky Vám, pane Třísko, se na ten triatlon moc těším.

Tak ať nám to běhá…

S úctou Jiří Macek

jiri.macek@denik.cz