Dnes si myslím, že to bylo nezbytné před patnácti lety. Nyní, kdy jsme všichni on-line, se vzácností stává odstup. Být uprostřed dění představuje pro nás, Pražáky, riziko, že se sami sobě ztratíme a necháme se unášet hlavním proudem. Novinařina má pro to výraz mainstream, který se pomalu stává odsudkem.

Problémem městských aglomerací, do kterých se sestěhovávají lidé z širokého okolí všude na světě, je vytrácející se genius loci původního společenství. Transfuze nové krve způsobuje, že lidé žijí vedle sebe, nikoli spolu.

Jsou volnější, svobodnější, ovšem za cenu vykořenění. Na druhé straně ten, kdo opustí Prahu, nemá šanci zakořenit někde na vsi a úspěšně se stát vidlákem. Stín pražské kavárny ho věrně provází, i když se věnuje sadu a hospodářským zvířatům.

Asi je zajímavé srovnávat svobodu, kterou poskytuje metropole, se svobodou kterou nabízí polosamota na venkově. Hodně lidí touží po tom, co nemá. Městský člověk si neváží anonymitu, kdy se mu nikdo nedívá do talíře, venkovský člověk si zpravidla necení toho, že je součástí po generace splétaných vazeb.

O pocitu, že se člověk správně nachází tam, kde je, rozhoduje svoboda vnitřní. Jsem tím typem Pražáka, který ve svém městě nemusí bydlet, stačí mu ho cítit v dálce za horizontem. Z dálky mi Praha připadá přátelská. Mohu ten odstup vřele doporučit.

Čtěte také: Představujeme nový Pražský deník