Kliknutím zvětšíte„Prahu mám spojenou se studentským hledáním, s literaturou, disidentem, Ludvíkem Vaculíkem, Rudolfem Kučerou, s husákovskou hnilobou. V Praze jsem pochopil, a kdykoliv se tam vracím, tak to čím dál tím intenzivněji vnímám, důležitost goticko – barokního horizontu a zaalpkého myšlení v baroku, které je tak rozdílné od Říma a od ostatních míst před Alpami," doplňuje Oliva. Jeho tvorbu si mohou prohlédnout nejen Pražané, ale i návštěvníci poutního místa Velehrad (4. – 5. 7. se tam odehrají Dny lidí dobré vůle), kde svá díla představuje až do konce roku 2019.
Pražské jezulátko
To, že jsem se mohl po letech vrátit do pražského Jezulátka a udělat tam nejen nový oltář, je pro mne velká čest a vyznamenání. Vidím v tom, jak se u nás pružně reaguje na podobu a tvar liturgie.
Katedrála Svatého Víta
Co se týče nejoblíbenějších míst, tak si dovolím lehce upravit známou floskuli Některá drahá místa prostě nenavštěvuji. Kdysi byla krutě znárodněna a nyní jsou stejně krutě zkapitalizována. Krutě nesu, že se katedrála svatého Víta změnila v nádraží a že je teď nepřístupná. Těžce nesu turnikety u vstupu, těžce nesu prazvláštní shodu mezi mocí církevní a mocí světskou, která se odráží nejen v ní, ale také v kostele sv. Mikuláše na Malé straně, kterého jsem až v Římě pochopil, a to jako symbol našeho specifického barokního a předtím gotického myšlení, jež Praze vtiskl Karel IV. a které je dodnes viditelné.
Uličky kolem akademie výtvarných umění na Letné
Jestliže jedu do Prahy, tak si buď vzpomínám na cesty s profesorem Miroslavem Koreckým, jak nás učil úvod do architektury a slohů, za což jsem mu byl potom vděčný v Římě, anebo na studentská přátelství, která jsme v Praze navazovali.
Při procházkách uličkami kolem akademie rád vzpomínám na učitele, protože jsem na akademii zažil normalizaci a vše, co s ní souvisí. Až teprve teď dohledávám jejich bývalé osudy z 50. a 60. let a vše si dávám do souvislostí.
Kino někde Na Příkopech
Nedávno jsem procházel staroměstské uličky s tím nepříjemným ruchem, co v nich panuje a co nesu velmi těžce, přiznám se, a hledal jsem stará kina, kam jsme chodili se spolužáky na vybrané filmy. Nenašel jsem ani jedno. Až potom, když jsem přelézal lešení a stavební suť, dostal jsem se do nějakého kina Na Příkopech. Jméno si nepamatuji, ale shlédl jsem tam s velkým zaujetím poslední díl Jamese Bonda. Noční Prahou jsem se pak vrátil k Pražskému Jezulátku, skoro jako domů.
Čtěte také: Profesor Jan Sokol: Jaká místa mám v Praze rád
11
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
