Jak jste na zprávu, že pro vás pořadatelé Andělů chystají tuto poctu, reagovala?

Hodně jsem se zatěšila. Znamená to, že je moje práce, kterou dělám víc než pětačtyřicet let, zaujmula, takže je to pro mě určitá satisfakce.

Ve svém profesním životě jste získala spoustu jiných cen, v počtu získaných Slavíků držíte mimochodem druhé pořadí za Lucií Bílou. Má pro vás „andělská" cena zvláštní význam?

Určitě, protože jde o jiné ocenění, o uznání od akademiků, zatímco ve Slavících hlasují diváci. Obou cen si nesmírně vážím.

Říkáte, že nejste vzpomínací typ, ale přesto – kdybychom probraly jednotlivá desetiletí vaší pěvecké kariéry, co by vás krátce ke každému z nich napadlo?

Vůbec to nemám rozdělené, vnímám to jako jeden velký balík samých radostí – lidská povaha je už taková, že vytěsní věci, které nejsou příjemné. Takže protože svoji práci zbožňuju, beru ji jako balíček převázaný mašlí.

Je aspoň ve vašem životě nějaká událost, která ve vás rezonuje dodnes, která pro vás byla zásadní?

Myslím, že zásadní byla soutěž Hledáme nové talenty, které jsem se zúčastnila ještě v Ostravě. Tou všechno začalo, protože kdyby si mě nikdo nevšiml a nepožádal o spolupráci, klidně by to taky onou soutěží mohlo skončit. Hned po ní se mi ozvali z ostravského rozhlasu a ostravské televize, takže události v mém životě se naplno rozjely a začaly žít vlastním životem.

Do té soutěže vás přihlásil tatínek, nebo se pletu?

Ne, to vůbec. Přihlásily se do ní moje spolužačky, já jsem k nim byla jenom do počtu. Říkaly mi: „Pojď s námi, přece nebudeš trhat partu!" Tak jsem šla a postupně se prozpívala až do finále, zatímco spolužačky vypadly. Takže vidíte, jak si osud věci kočíruje sám. Tatínek tehdy o ničem nevěděl, řekla jsem mu to až po generálce, protože s ním chtěl hovořit pan Gustav Brom. Ten tatínkovi oznámil, že si mě chce vychovat pro svoji kapelu, pro spolupráci, takže jsem se najednou ocitla na růžové vlně. O něčem takovém se mi nikdy ani nezdálo, nic takového by se za normálních okolností nemohlo stát.

Měla jste trému?

Strašnou, a zůstala mi dodneška. Což je dobře, protože tréma vás nabudí – aspoň u mě to patří ke každému vystoupení.

Jak se vlastně na vzniklou situaci tvářili vaši rodiče, měli pro vás nalinkované jiné povolání?

V době, kdy se zmíněná soutěž konala, jsem byla ještě na gymplu. Mým snem ale bylo studovat herectví, což se mi posléze splnilo. Zatímco maminka byla múzická bytost, tatínek byl technik – myslel si, že mám také technický talent a že ze mě bude inženýrka. Pravda je, že jsem víc než s panenkami, protože jsem z vesnice, uměla zacházet s kladívkem a hřebíky. Tatínek si určitě přál mít syna, protože jej můj vztah k technickým věcem těšil. Ale neměla jsem jej, opravdu ne. To byly jenom takové záchvěvy. Možná že i dnes ještě nějaký hřebík zatlouct dokážu, ale tím jsem skončila.

Pak vaši rodiče určitě sledovali vaši dráhu s radostí.

Byli nadšení a hrozně mi fandili, vlastně do konce jejich životů. Když už jsem se pak dostala do toho kolotoče a byla hodně slavná, tatínek říkal: „Mně se zdá, že tě nějak málo hrají v rádiu! Nemáš tam nějakého nepřítele?" Ptala jsem se: „Ty posloucháš rádio?" A on: „Ano, abych mohl všechno zmapovat." Tak na to jsem já vůbec neměla čas, protože jsem hodně pracovala a jezdila s kapelou. Ale bylo hrozně dojemné, jak moji kariéru s maminkou sledovali i tímto způsobem.

Někdo nemusí slávu ustát. Jak jste se s ní sžila vy?

Myslím, že každý, když ho sláva přepadne rychle, s ní má trošičku problém, byť aspoň na hodinu, na den nebo na rok, to záleží na člověku… Já jsem si takovým obdobím taky prošla, měla jsem pocit, že je všechno v životě možné a jednoduché. Třeba ve škole, když se někdo hůř učil, jsem si říkala: Ten je ale hloupý. Jsou to takové maličkosti, kdy člověka najednou zahltí pocit, že je něčím výjimečný. Ale není to pravda. Pak totiž okamžitě dostanete za ucho a hned je vám jasné, že nic není černobílé.

Když už jsme mluvily o pěvecké soutěži, která vám změnila život, sledujete ty dnešní?

Pokud mám čas, tak sleduju a mladým talentům fandím. Ale vždycky si říkám, ať pro ně není soutěž konec, protože ona je skutečně jenom začátek. Potom musí nastoupit někdo, komu stojíte za to, aby se o vás začal starat a aby vás nějakou cestou usměrnil. Samozřejmě, každý z těch zpěváčků má vlastní názor a chce ho hájit, ale nějaký ukazatel na cestě za úspěchem je pro každého hrozně důležitý.

Dovedu si představit, že i vy jste musela mít vlastní názory…

Měla, ale všichni mi pomáhali, opravdu. Byla šedesátá léta, zlatý věk pro nové začátky, pro kulturu vůbec, takže jsem měla pocit, že mě mají všichni rádi a že to se mnou myslí dobře. Musím říct, že je to moc fajn pocit.

Pro mnohé fanoušky a fanynky jste hrdinka, i kvůli vašemu životnímu příběhu. Taky jste měla svého hrdinu či hrdinku, kterým jste se chtěla přiblížit?

Obdivuju moc lidí z jakéhokoli oboru, kteří něco dokážou, jsou zajímaví, vzdělaní nebo za něco stojí – ať už jde o úspěšného lékaře, vědce, báječného herce, zpěvačku… Neznamená to ale, že bych se jim chtěla přiblížit. Vždycky jsem šla tou cestou, která je mi blízká.

Loni jste po sedmi letech vydala novou řadovou desku Vyznání, pro niž jste oslovila několik tvůrců. K písničce Bleriot ze zmíněného CD jste natočila i klip – je pravda, že je vašim prvním oficiálním?

Není, už když jsem dělala v Československé televizi pořad Dluhy Hany Zagorové, všechny písničky z něj byly točené klipově, filmovou kamerou. Myslím, že mají co říct i dneska… Je ale pravda, že po dlouhé době je klip k písni Bleriot prezentován jako první oficiální.

Písničky z CD Vyznání, které je mimochodem ceněno, jste už zakomponovala do vašeho koncertního programu?

Ne všechny, asi pět, které obměňuju. A setkávají se s úspěchem, což je fajn.

Co máte před sebou, na co se těšíte?

Stále koncertuju, dělám televize – nedávno jsem byla se Štefanem tři týdny v německém Baden-Badenu, takže teď zase všechno doháním. Pracuju vlastně každý den. Čeká mě ještě slovenské turné, mezitím jsem pár dní na Moravě a taky mám koncem měsíce koncert v pražském Divadle Kalich. Musím si dávat pozor, abych se neuhnala.

Jaký je váš ideální den?

Takový, kdy mám koncert. Ještě se mi nestalo, že bych si řekla, že se na něj netěším nebo že se mi nechce. A nechtěla bych se toho dožít, aby se to někdy stalo. Tím pádem by šlo určitě o poslední vystoupení v mém životě, protože bych se zpronevěřila tomu, co mám ráda.

Každý máme nějakou neřest, jaká je ta vaše?

Moje neřest je všechno, co voní cukrem. To znamená, že mám šíleně ráda sladké, které si dopřávám. A potom podle toho vypadá můj další jídelníček.

Znamená to, že se pak na druhé straně snažíte cvičit?

Poslední dobou ne. Přečetla jsem si, že ve středním a pokročilém věku se moc cvičit nemá, ale má se pěstovat chůze. A tu já si s radostí pěstuju. Takže se mi ta informace moc hodila, byla to voda na můj mlejn.

Vizitka Hany ZagorovéNarodila se 6. září 1946 v Petřkovicích u Ostravy. V roce 1963 se zúčastnila soutěže Hledáme nové talenty. Po maturitě na gymnáziu vystudovala herectví na brněnské JAMU. Začátkem 70. let účinkovala v Semaforu v inscenaci Kytice (role Bludičky). Zahrála si rovněž ve filmu Trhák. Během pěvecké kariéry spolupracovala s Karlem Vágnerem, Petrem Rezkem, Stanislavem Hložkem či Petrem Kotvaldem. Jejím manželem je pěvec Štefan Margita. Nazpívala kolem 700 písní, asi 80 z nich si sama otextovala. Mezi lety 1977 až 1985 získala v řadě devět Slavíků.

Čtěte také: Aneta Langerová získala čtyři ceny Anděl. V Síni slávy je Hana Zagorová