Tentokrát vyměnila festivalovou scénu (v červnu 2010 hrála v Milovicích na Sonisphere) za ryze vlastní akci. I když line-up pondělního koncertu v pražské Synot Tip Aréně už by se s menší rezervou za takový menší metalový festival označit dal též.

Jak francouzští Gojira, tak hlavně kalifornští Machine Head, kteří Metallice předskakovali, totiž platí za vyhlášená jména. Jejich vystoupení však bylo zřetelně předskokanské: rozumějte, zvuk řádně zatažený, tak, abyste se při jejich hraní mohli bavit, jaká asi to dnes půjde Hetfieldovi a spol.

„To jsou Machine Head? Vůbec nejsou slyšet," rozčilovala se skupinka metalistů, která se právě prodírala frontou na pivo. Mimochodem, dostat se na drink byla slušná bojovka. Ani ne tak kvůli frontám, které člověk při podobně natřískaném koncertu očekává, ale kvůli žetonům, které si museli návštěvníci nejdříve směnit: 50 korun za žeton, žeton za pivo. Takže někteří, neinformovaní, stáli frontu na jediný nápoj hned třikrát. Zážitek.

Kolem půl deváté se ale natřískaná Slavia dočkala: skladba Hit the Lights z roku 1982 otevřela dvouhodinový koncert, jehož osou byly písně z nejprodávaněj­šího, eponymního alba kapely, nahrávky z roku 1991, lidově známé jako „černé" album.

Vedle komplikovaněji dostupného cateringu hlavně zpočátku nepříjemně překvapoval i zvuk: oproti Machine Head sice o pár decibelů hlasitější (pořád žádný hardcore), ale zamrzely hlavně zpěv a kytary utopené v přehlušených bubnech. Když vyhlášený basák Robert Trujillo hraje sólo tak, že to poznají jen skalní, je něco špatně. „V Rakousku mi u tohohle sóla vlály kalhoty, tady jsem skoro nevěděl, že je," popisoval mi jeden z fanoušků, který se prodral do předních řad.

Na obranu zvukařů: zjevně to nezabalili, kvalita šla nahoru, takže když v polovině koncertu za uhrančivě modrého osvětlení Metallica spustila Hetfieldovu srdeční baladu Nothing Else Matters (jak říká ohraná historka: frontman James Hetfield ji původně složil pro svou přítelkyni a skladbu vůbec nechtěl do repertoáru Metallicy zařazovat, přemluvil ho bubeník Lars Ulrich), mělo to až art rockové kouzlo a refrén si s Hetfieldem prozpěvovaly tisíce lidí.

V tu chvíli koncert pomyslně gradoval. Fanoušky-srdcaře potěšilo i zařazení méně profláklých kusů z černého alba: Struggle Within nebo My Friend Of Misery. V ostřejších skladbách, založených na dynamických kytarových vrstvách, ale zvuku k dokonalosti stále chybělo hodně.

Světelná show

Naštěstí, když po necelé hodině a půl hraní hrozilo, že by se část méně zaujatých posluchačů mohla nudit, poprvé se se svým příspěvkem k metalovému večeru vytasili pyrotechnici. Dvojice plamenů byla po předchozí standardní světelné show slušným šokem. „Světlonoši" se pak skutečně rozjeli: ohňostroj, dým a do něj zelené paprsky světla evokující laserové show Jeana Michela Jarreho sice někomu mohly přijít na metalovém koncertu jako nepatřičný spektákl, k prezentaci kapely, která si na velkolepá gesta potrpí (desetiminutová závěrečná děkovačka budiž dokladem), ale sedí. Na rozdíl od balónků, které by měly zůstat v hájemství part typu 30 Seconds to Mars, nikoli metalistů, jimž táhne na padesát.

Koncert, jímž kapela zahájila turné k černému albu – vyvrcholí hned osmi(!) koncerty v Mexico City – byl tak barvitým zážitkem, který dokázal potěšit i naštvat. „Ale stejnak jsem rád, že jsem to viděl," znělo asi nejvýstižnější hodnocení z davu.