Její matka měla návrh na trest smrti, odsouzena byla na 24 let a celkově strávila v komunistických věznicích téměř deset let.

Svobodné tvorbě se mohla filmařka věnovat až od roku 1990, do té doby pracovala na filmech o výtvarném umění. V roce 1990 obdržela Tvůrčí prémii Českého literárního fondu (ČLF) za trezorový film Poselství, který natočila v roce 1973. Tvůrčí prémii ČLF dále obdržela za filmy Nesmíš plakat (1990), S nadějí, důvěrou a láskou (1990), Na očích páska, v ruce váhy (1992).

Za dokumentární film Milan Kňažko získala v roce 1996 Čestné uznání Českého filmového a televizního svazu Fites a za film Irma – aneb malá historie velkých dějin cenu Vox humana (1997).

Celkem natočila Dagmar Průchová od roku 1990 sedmnáct dokumentů. Posledním byl před čtyřmi lety snímek nazvaný Na cestě. Přiblížila v něm práci akademického malíře a restaurátora Václava Špaleho, který se věnuje v posledních letech zvláštnímu koníčku – restauruje po Čechách nevyužívané synagogy.

Čtěte také: Odešel Pan herec, Lubomír Lipský