Když jsem dorazil do jedné z kaváren v centru Prahy na rozhovor s kapelou Toxique, která dnes v Lucerna Music Baru křtí novou desku, zaskočila mě zprvu nemilá zpráva. „Klára Vytisková se moc omlouvá, ale dnes nedorazí,“ říkají mi její spoluhráči. „Tak fajn, to si můžu tři čtvrtiny otázek proškrtat,“ říkám si. Protože právě Toxique vždy patřili do okruhu kapel, které jsem měl s jejím lídrem spojené velmi silně. Ale nakonec jsem byl za tuto nečekanou změnu rád.
Čtveřice jazzmanů Viliam Béreš, Roman Vícha, Patrick Karpentski a Jan Lstibůrek sice na pódiu Kláře do pozice vůdčí tváře kapely nefušuje, ale jde o čtveřici sympaťáků s jasným názorem.
Přiznám se, že sám vás mám zafixované jako kapelu postavenou hlavně kolem zpěvačky Kláry Vytiskové. Když jsme tedy dnes v čistě pánském složení, zeptám se, jak máte rozdělené role?
Jan (baskytara): Mám pocit, že si kecáme všichni do všeho, ale zároveň nikdo není nijak utlačován. Jsme živočich s deseti nohama, který se plus minus tak nějak drží a každý si může prosadit svou. Ať už to jsou zvuky, boty, život, kabelky, manželky.
Nicméně, jako lídr je na veřejnosti jednoznačně vnímaná Klára…
Roman (bicí): Je to přirozenej stav, kdy kapela má nějakého lídra, který je mluvčím onoho projektu, a jsme rádi, že to takto je.
S Klárou máte nejen společnou kapelu, ale i domácnost. Kdo je lídrem v ní?
Patrick (kytara): Roman si určitě myslí, že on (směje se).
Roman: Já si myslím, že já, a Klára si myslí, že Klára. Ale je fakt, že má na hodně věcí svůj názor a dokáže si ho prosadit.
A když si chcete doma pustit nějakou desku?
Roman: Záleží na tom, kdo je zrovna doma.
Viliam (klávesy): Nedej bože, když jste spolu (směje se).
Roman: Když jsme spolu, tak je ticho. Klára poslouchá víc pop, já si pustím spíš jazz nebo rock, třeba Led Zeppelin. Ale samozřejmě občas najdeme něco, co nás baví oba.
Patrick: Třeba Toxique.
Přejděme tedy k Toxique. Vaše nová nahrávka se jmenuje Tips For Grown Up Kids. Můžu tomu rozumět tak, že jde o desku odrostlých dětí pro odrostlé děti?
Viliam: Nejde to brát tak doslova. Obecně myslím, že když je člověk muzikant, neměl by se brát moc vážně. Ale k otázce: Vytvořili jsme na té desce určitou energii, která dobře popisuje tento stav přerostlých dětí, který na koncertech cítíme. A tuto energii chceme předat našim fanouškům. Takže jde spíš o hudební tipy než o nějaké textové kázání.
Z toho, co jsem zatím z nové desky slyšel, je zřejmé, že jste se rozhodli ještě víc zapojit elektroniku. Že vás baví prolínání taneční a houseové hudby s rockem, přičemž kytarový zvuk jde stále víc do pozadí. Není to tak výrazný skok, jak předvedli třeba skotští Franz Ferdinand, kteří letos přijedou na Rock for People, ale pořád jde o poměrně velký posun. Také vás baví současná vlna elektra?
Patrick: Nejblíž k taneční hudbě mám asi já, Honzu hodně baví akustická hudba, Vildu indie pop, každý posloucháme trochu jinou hudbu, ale zároveň se nijak nevymezujeme. Asi nejvíc nás v poslední době ovlivnilo loňské turné v Anglii, kde jsme navštívili vyhlášený londýnský klub Fabric. Byla tam velká dubstepová show, kterou měl na svědomí producent Rusko. Způsob, jakým ten večer pojal, nás hodně oslovil, takže vliv dubstepu je na naší nové desce určitě hodně slyšet, i když dubstepová nahrávka to není.
Viliam: Hodně asi zvuku desky napomohlo také to, že po koncertech děláme DJsety. To znamená, že zůstáváme na pódiu a pouštíme naši oblíbenou hudbu. Člověk si jednak dobře popovídá s lidmi, zjistí, co mají v kterém klubu rádi, a zároveň vás to ovlivní v tom, co si chcete zkusit zahrát naživo.
Není to blázinec? Po koncertu ještě hrát?
Viliam: Asi to znáte, že když člověk dohraje, je strašně nabitý energií. Má chuť bavit se s lidmi a ještě něco podnikat. Přitom obvykle kapele nezbývá, než sbalit nástroje a odjet pryč. Stejně jsme to měli my. Ale časem jsme poznali, že je mnohem lepší po koncertě si to ještě užít. Takže jsme přirozeně došli k tomu, že hrajeme.
Patrick: Dramaturgové klubů obvykle taky chtějí, aby lidi po koncertu ještě chvíli zůstali. Přitom je ale občas těžké najít DJe, který na koncert naváže, nebude hrát úplně jinou muziku, bude to mít tu atmosféru, kvůli které lidi přišli… Stalo se nám, že jsme dohráli a DJ po nás pustil nějaký drum’n’bass. Ne, že bych drum’n’bass neměl rád, ale kdybych přišel na koncert kapely, která hraje hudbu jako my, asi bych ho zrovna nečekal…
Takže jste si chtěli i tak trochu dramaturgicky ohlídat, co po vás přijde?
Patrick: Říkali jsme si, že nejsnáze to ovlivníme, když si to budeme pouštět sami. Bude to přirozené souznění energie. A tím, že je nás v kapele pět, se můžeme střídat, u mixážního pultu i u baru (usmívá se). Většinou se pereme o to, kdo bude u kterého pultu. Stává se, že lidi vám donesou panáka, abyste jim zahráli. Takže komu zrovna poručí, ten jim za odměnu zahraje. Jinak se spravedlivě střídáme.
A připravujete i DJské sety předem?
Patrick: Máme vždycky přehršel písniček, klidně i trojnásobek toho, co bychom chtěli zahrát. Ale není tak tomu, že bychom měli pevně poskládané, kdy která věc zazní. Jsme pořád v začátcích, teď jsme se věnovali hlavně nové desce, ale postupně budeme pracovat i na těchto setech. Hrát z vinylů, zapojovat další zvuky…
Zmínili jste desky. Na jakých jste vyrůstali?
Viliam: Dneska je docela zábavné, když si vzpomenu, že jsem měl k dispozici Madonnu, Michaela Jacksona a Dvořákovu Novosvětskou.
Projevil se nějak vliv vážné hudby i na tvorbě Toxique?
Viliam: Je pravda, že na starších deskách jsme docela pracovali se smyčci nebo s dechy, i proto, že jsme všichni prošli nějakým hudebním školením, je to v nás asi zakotvený. Ale v této době to určitě není koncept, který bychom chtěli v Toxique nějak rozvíjet.
Patrick: Když je řeč o klasice a deskách, já jsem si nejčastěji pouštěl Čajkovského b moll. Ale jinak pro mě byla asi nejzásadnější nahrávkou deska Michaela Jacksona Bad. Kamarádka na základce mi ji nahrála na kazetu a vzpomínám si, že jsem ji měsíc od rána do večera pouštěl. Pořád hrála dokola Liberian Girl a další pecky, až z toho naši šíleli (směje se).
Vinyly se opět trochu dostávají do módy, naopak desky ve smyslu hudebních alb prožívají krizi. Jak to máte s deskami postavené vy? Má zažitý mechanismus vydávání studiových nahrávek v určité ucelené podobě smysl, nebo by bylo lepší vydávat písničky průběžně a nenechat se ovlivňovat potřebou mít vše pohromadě?
Viliam: Často se dnes mluví o deskách v kontextu nějakého reklamního letáku, který vás má v podstatě jen zpropagovat a je nutným zlem. Ale myslím, že v případě života organismu, jako je kapela, je deska ohromně důležitý moment. Nejen, že vás reprezentuje a představuje vaši hudbu, ale také vás nutí pracovat na koncertech. Ke každé desce jedete turné, při němž si musíte osvojit nové věci, vymýšlíte nové koncepce, které pracují s náladou dané nahrávky. Desky vás nutí na sobě pracovat a posouvat se dál.
Takže, kdyby kapela chrlila jen singly, EP a remixy, asi by stagnovala…
Viliam: Možná by nemohla ani fungovat.
Patrick: Je dobré přijít s novým repertoárem, novým turné. Lidé vidí, že se něco děje. Samozřejmě, že kdybychom byli kapela, která by byla zaměřená hlavně na rádia, asi by mělo smysl vydávat jen singly. Ale naše největší devíza je ve spojení s fanoušky. A pro toto je ruch kolem kapely, který obnáší turné po městech a návraty s dalšími deskami, nezbytný.
Máte před sebou křest desky v Lucerna Music Baru, který bude zároveň spojen s oslavou pátých narozenin kapely. Jak bude tento večer vypadat?
Patrick: Chystáme pořádný mejdan s afterparty. Pozvali jsme lidi, kteří nám za ta léta pomohli, chceme prezentovat naši novou hudbu, která troufám si říct zní jinak než to, na co od nás byli lidé zvyklí. I když u nás si asi nejde zvykat na nic, protože ani první dvě desky si nebyly podobné. Bude to velký koncert a dojde i na DJský set, o kterém jsme mluvili.
Kde hrají?
Dnes Praha, Lucerna Music Bar
15. 03. Plzeň, Buena Vista
17. 03. Český Krumlov, Antré
21. 03. Brno, Metro Music Club
23. 03. Děčín, Le Garage Noir
24. 03. Vysoké Mýto, M-klub
31. 03. Kralupy nad Vltavou, Springfest
07. 04. Sušice, Tradiční kloub
19. 04. Ostrava, Barrák
20. 04. Zlín, Golem
25. 04. Olomouc, U-klub