Texaské bluesrockové trio ZZ Top v úterý v Praze se ctí odstartovalo evropské turné. Téměř zaplněná Tesla Arena si zopakovala největší hity kapely a nechala se pobavit svérázným „vousatým“ humorem.

Publikum neodzívlo vystoupení české (se zpěvákem amerického původu) předkapely The Cell, jejíž autentický jižanský rock se k repertoáru hlavních hvězd dobře hodil. Samotní ZZ Top hráli hodinu a půl a spíš než na showmanství a vizuální efekty dřívějších turné se soustředili na bluesovější polohu repertoáru, byť samozřejmě zazněly i nejslavnější písně ze „syntezátorového“ období a na obrazovce za pódiem se prošlo pár dlouhonohých slečen.

Bouře nad halou

Jednoznačně se vydařil začátek koncertu Got Me Under Pressure, Waitin‘ For The Bus a především Jesus Just Left Chicago, ve které z Gibbonsova hlasu doslova ukapávala ironie. Později, přestože zazněly i velmi známé skladby jako I‘m Bad, I‘m Nationwide či Cheap Sunglasses, jako by očekávaná energie koncertu trochu opadla. Jak na pódiu, tak v hledišti. Nejde o výtku, možná spíše o subjektivní dojem. Nezdálo se, že by ZZ Top vědomě sundali nohu z plynu a šetřili palivo, spíš se na chvíli projevila únava z dusna, tlaková níže a následná bouře nad Prahou. V závěru koncertu jiskra zase přeskočila a během trojice hitů Gimme All Your Lovin‘, Sharp Dressed Man a Legs to pro změnu zabouřilo opět uvnitř haly.

Muzikantský hnidopich by si našel pár výhrad. Baskytarista Dusty Hill ve svých pěveckých partech občas neintonoval, bubeník Frank Beard si připsal na konto několik rytmických škobrtů. Šlo však o drobnosti a kytarista Billy Gibbons se naopak pochlubil dobrou formou, udržováním bluesového napětí v pomalých pasážích, sytým tónem při frajerském vyťukávání sóla pouze prsty levé ruky i při slide-kytarovém řádění. Hezky mu vyšla také coververze Hendrixovy skladby Foxy Lady.

Kapele rozhodně nedošla vtipná kaše. Z připravených proslovů nejvíce pobavil dotaz „Čímpak jste přijeli? Hot-rodem Skoda?“ nebo představení bubeníka Franka Bearda slovní hříčkou volně přeložitelnou jako „A zde muž bez fousů – Franta Fous!“ Důležitou roli hrál i humor mimoslovní, třeba když během prvního přídavku La Grange (s textem pojednávajícím o jistém veřejném domě) přiletěla na pódium obří podprsenka a Dusty Hill se jal předmět nedůvěřivě zkoumat. Ano, poněkud komunální vtípek, ale zabral.

Jako rozbuška zabralo i závěrečné slavné boogie Tush, po kterém se však v hale nemilosrdně rozsvítila světla a utnula vytleskávání dalších přídavků. I když koncert možná mohl být o něco dravější, rozhodně stál za návštěvu. Návrat k přímočarým blues-rockovým kořenům každopádně působil sympaticky.

TOMÁŠ S. POLÍVKA