Každý den vyráží jeden štáb pražské televize Praha TV natočit dvě reportáže. O svátcích se vydali do Černošic, kde pražský převozník spustil zkušební provoz na Berounce.

„Na reportáž se připravuju i více dní dopředu. Nejdříve si vytipuju zajímavé akce, které obvolám. Často se mi stane, že v daný čas, kdy potřebuju točit, může až čtvrtý člověk," vysvětluje reportérka Praha TV Veronika Dolečková.

Z kameramana 
je zároveň řidič

S kameramanem tráví hodně času v autě, protože se často musí přesouvat po Praze. Do Černošic přijeli tak akorát včas, když už se lidé houfovali před molem. Loď Kazi už byla přistavená ve stanici Mokropsy a lidé pomalu začali nastupovat. U vstupu je vítal pražský převozník Zdeněk Bergman.

„Do reportáže potřebujeme, aby nám promluvil organizátor akce, návštěvníci, popřípadě další lidé. Všechno musím mít dopředu připravené, aby se nestalo, že něco neklapne. Začínáme většinou tím, že si v hlavě připravím, jak bude reportáž vypadat," popisuje mladá Veronika Dolečková, která v televizi pracuje už od maturity. Většinou začíná rovnou rozhovorem 
s organizátorem, ale lodní řád je neúprosný, a tak honem nastoupit na loďku a hurá na hodinovou plavbu.

Teď přichází kameramanova chvíle. Čas pro natočení takzvaných obrázků. Ty potom použijí na pokrytí rozhovorů a další místa mezi výpověďmi jednotlivých respondentů. Kameramana zajímají okolní skály, Kazín i další přístavy. Nesmí zapomenout i na převozníka a na lodi jede také další zasloužilý kapitán v uniformě, kterého si oblíbily hlavně děti.

Rozhovor, stand-up, anketa

Plavba pomalu končí a už je čas vystoupit. V prosinci to na vodě pěkně fouká, takže všichni jsou celkem zmrzlí a těší se, až zalezou někam do tepla. Veronika Dolečková ale prosí ještě převozníka o rozhovor. Lodní řád je sice ve skluzu, ale Zdeněk Bergman není proti. Kameraman obhlédne situaci a postaví si převozníka tak, aby měl za sebou loďku a aby zase svítilo slunce správným směrem.

„Hlavní je, abych si nakonec zkon
trolovala, jestli znám u všech celé jméno a jejich funkci. Většinou také na konci ještě dotočím takzvaný stand-up, kterým se odhlašuje reportáž," říká Veronika Dolečková.

Plavčíci vystřelí z děla na znamení odplutí další várky návštěvníků. Kazi mizí z dohledu, ale reportérce ještě chybí lidé do ankety. Cestující si stěžují na zmrzlé nohy a rychle mizí od Berounky. Někteří, když vidí kameru, se také trochu stydí, ale někteří jen na oko. Je na nich vidět, že by rádi své zážitky sdělili. Anketa se podaří, návštěvníci jsou vyzpovídáni.

Práce v terénu 
a pak ve střižně

Nejvíce práce ale přichází teď. Honem do auta a rychle do redakce. Než se natáhne materiál do počítače, skočí si rychle všichni na oběd. „Jako redaktorka si to sama předstříhám. Vezmu si hrubé záběry, vyberu si přesná místa, které chci použít. Napíšu si komentáře, které potom namluvím a nastříhám. Až si napíšu titulky, předám to střihačovi, který to pokryje obrázky," objasňuje Veronika Dolečková.

Ve čtyři hodiny už musí být všechno zkontrolováno a hotovo, aby reportáž mohla jít 
v šest hodin do zpráv. Čas je neúprosný. „Reportáž i s domlouváním zabere tři čtyři hodiny a potom je dlouhá minutu a půl. Celkem máme natočeno dvacet minut až půl hodiny. Ono se nezdá, ale je to velký rozdíl. Všichni si myslí, že natáčíme jen minutu, ale je zatím víc práce. Pak to zmizí a my točíme další den," myslí si reportérka.

Do televize se Veronika Dolečková dostala hned po maturitě, kdy nastoupila jako brigádnice. Nejvíce ji na práci baví, že se dozvěděla hodně věcí o Praze. Protože pořád někam jezdí, docela se v ní i vyzná. Hlavní ale je, že každý den není stejný a pořád se dozvídá něco nového.