Tanečnice M. Vacovská: Objevila jsem v sobě nové psychické stavy

Markéta Vacovská přichází do kavárny s několikaminutovým zpožděním, ale ještě nějakou chvilku po sobě jen pokukujeme – nemohu ji totiž poznat. Přiznávám, že jsem ji dosud viděla jen na fotkách, ale stejně… Nenápadná, drobná a milá blondýnka se představuje jako Markéta Vacovská.

Začneme mluvit o boxu, tanci a fyzické dřině, ale po celou dobu se Markéta vrací k tomu, jak zcela proměnila svoji mysl a své životní hodnoty. Namísto úspěchu a aplaudujících diváků chce mít spokojenou rodinu, touží po dítěti a po mnoha letech se stěhuje do blízkosti svých rodičů. Ale neděste se – tance se ani tak vzdát nehodlá. K novému životnímu přesvědčení ji ostatně přivedla právě tato aktivita, konkrétně představení One Step Before The Fall…

Tematika boxu a absolutního fyzického vyčerpání. Jak vás napadlo pojmout tímto způsobem taneční představení?

Boxerské utkání s motivem života Muhammada Alího napadlo Petra Boháče ze Spitfire Company až ve druhé fázi tvorby One Step Before The Fall. Prvořadé bylo vytvořit inscenaci, která vypovídá o tom, co pro člověka znamená dostat se na dno fyzických sil. Hlavním úkolem je pro mě naprosto se na jevišti zničit, vyčerpat a zažít emoční stav, který nastává potom. Při jiných divadelních představeních to vypadá jinak – tam už vím, s jakými emocemi budu pracovat, mám je v sobě schované a pouze je vyndávám ven z paměti.

A box jako sportovní odvětví považujete za právě takové, při kterém se člověk naprosto zničí…

Přesně, v ringu jdou všichni na dřeň a neexistuje nedělat ten sport naplno. Zároveň má box svůj původ už v antice, je to takový archetyp boje. Když jsme začali sledovat boxerská utkání a chodit na boxerské tréninky, většina lidí mluvila právě o boxerské legendě Muhammadu Alim. Začali jsme ho zkoumat blíž a také představení z jeho života zčásti vychází. Určitě ale One Step Before The Fall není ztvárnění jeho životopisu, jak si někteří diváci a kritici myslí. Jde tam hlavně o ten motiv vyčerpání, boje – ať už právě o boj v ringu, boj samotného člověka se sebou, boj s emocemi nebo boj s nemocí (Muhammad Ali trpí Parkinsonovou chorobou pozn. red.).

Svedla jste ve vlastním životě nějaký těžký boj?

Třeba zrovna toto představení byla velká výzva (smích). Celá divadelní práce, kterou jsem dělala za poslední tři roky se skupinou Spitfire Company, byl jeden velký boj. A to jednoduše z toho důvodu, že to byla velmi intenzivní práce, která člověku pohltila úplně všechno. Člověk ani nemrknul a byl v tom od hlavy až k patě…

Cítím z vašeho hlasu, že to asi nepovazujete za úplně ideální stav?

Upřímně říkám, že nevím, jestli to úplně tak moc chci. Nemám čas žít život okolo, a to se nedá vydržet příliš dlouho. Hodně lidí to tak možná má, ale u mě po nějaké době nastal stav, kdy jsem z divadelní práce přestala mít radost a potřebovala jsem nějakou jinou náplň.

Co potřebujete jako kompenzaci, odreagování vedle tance?

Jednoznačně osobní život, partnerský vztah. Ten se ale člověku těžko buduje, když je neustále zasazen do jedné aktivity. Teď už ale asi stárnu a naštěstí dokážu v životě hledat kompromisy. Za nějakou cenu se dá skloubit obojí dohromady.

"Došlo mi, že se vyčerpávám přespříliš"

Co jste musela obětovat, abyste toho kompromisu docílila?

Naučila jsem se říkat lidem ne. Nejsem každému hned k dispozici, nemůžu někde být, když jsem zrovna na jiném místě… V určitou dobu jsem byla neustále k dispozici všem, vydávala jsem se pouze pro druhé, ale zároveň jsem nijak nenabíjela sama sebe. Uvědomila jsem si, co je pro mě priorita – není to potlesk diváků, ale šťastný a spokojený život a také rodina. Nyní se po mnoha letech také tak trochu vracím do Plzně, odkud pocházím.

Dokázala byste s tancováním skončit?

Tanečnímu divadlu se chci věnovat, co to půjde, i když určitě ne na takové aktivní úrovni jako dosud. Jsou ale různé další možnosti, mohu třeba dělat pohybovou spolupráci, režírovat nebo vytvářet nějaké vlastní taneční věci… Také plánuji otevřít v Plzni studio Bikram jógy, což s tělem a pohybem rovněž souvisí, i když už to není tak sebezničující, ale spíše relaxující (smích).

Kdy jste došla k přesvědčení, že se vyčerpáváte moc?

Zásadní zlom přišel letos v srpnu na Fringe Festivalu v Edinburghu, kde jsme za necelé tři týdny odehráli šestnáct představení. Při každém jsem musela být stoprocentní a pokaždé jsem se právě musela naprosto fyzicky vyčerpat. Teprve tam mi došlo, že se opravdu vyčerpávám přespříliš. Řekla bych ale, že to je charakteristický rys celého současného fyzického divadla, bez plného emočního nasazení už se na tomto poli dnes nic nehraje.

Přitom jste vystudovala na HAMU katedru pantomimy. Představovala jste si po škole, že jednou budete dělat něco jako fyzický tanec?

Moc velké představy jsem neměla, ale chtěla jsem dělat něco, kde propojím tanec a divadlo. Tento základ mi škola dala a bylo to velmi přínosné. Díky škole jsem také získala spoustu kontaktů, a tak jsem se seznámila i s Miřenkou Čechovou ze Spitfire Company a začala s nimi spolupracovat. V tu chvíli jsem přesně toto chtěla dělat, být v nějaké skupině, která je mi blízká žánrově i tematicky. Byla jsem velmi spokojená. Teď už jsem o pár let dál a také jinak přemýšlím nad tím, co mi ta práce přináší… Spolupracovat se Spitfire Company ale zatím určitě budu i nadále.

Posunula vás ke změně životních hodnot hranice fyzických sil, za kterou jste se v představení One Step Before The Fall často ocitala?

Jednoznačně, a považuji to za velký zázrak. Před čtyřmi lety bych vám řekla, že rodina není nic pro mě, že určitě nebudu žít v Čechách… Objevila jsem v sobě zcela nové psychické stavy, přirovnala bych to k transu nebo k hypnóze. Jakkoli ale určitě zním skepticky, tak bych nikdy nevyměnila uplynulé tři roky za den, kdy jsem se Spitfire Company začínala. Celé ty tři roky byly skvělá životní cesta.

Na zmíněném festivalu v Edinburghu jste letos zvítězili. Jak tento úspěch posune váš soubor?

Určitě se o nás více mluví, dostali jsme se do většího povědomí veřejnosti, což je dobře, protože fyzický tanec tvoří malý rybníček stále stejných lidí… Otevřely se nám také dveře na další festivaly ve světě, což považujeme za velký úspěch. Například pořadatelé z London Mime Festivalu, na který jsme se mnoho let snažili dostat, nám pokaždé na rovinu sdělili, že o Čechy určitě zájem nemají. No a nyní po Edinburghu nás na něj sami pozvali, což je pro nás velké zadostiučinění a už teď je to úspěch. Jsme pozváni také na festival nezávislého divadla do Číny a máme i další nabídky za zahraničí.

Pomohlo vám ocenění ze Skotska i finančně?

Bohužel ne, kdyby nás do Edinburghu nepozvala organizace Česká centra, tak taková skupina jako my zaplatí za účast kolem osmi set tisíc korun. My jsme díky podpoře od sponzorů neplatili za účast nic, ale ani jsme za vítězství nic nedostali, jak si mnozí mylně myslí. Jde tam pouze o tu cenu, už ta je velké ocenění, ale finanční ohodnocení k ní nenáleží. V tomto ohledu se stále naprosto nedá srovnávat kultura a sport, kde jsou finanční odměny většinou velmi vysoké.

Ostatně stačí se podívat na takový fotbal… Dostáváte alespoň nějaké příspěvky od státu?

To naštěstí ano, čerpáme granty od státu i od Hlavního města Prahy. Podporují nás také různé organizace a fondy, například Česko-německý fond nebo již zmíněná Česká centra…