Sto zvířat: Sto písniček za tři dny? Takovou šílenost děláme poprvé

A za ty čtyři dny tady vše zvládnete?

Každý den dáváme set. Máme oldies, což jsou písničky s Petrem Ostrouchovem, janies – písničky Jany Jelínkové, pak je Balbínka, vesměs okrajové záležitosti, který nacvičujeme dneska, takže jste si pro návštěvu vybrali ten pravej den (usmívá se), a čerstvies, ty nejnovější věci. A jako přídavek si tady dole v Úbislavi v hospodě dáme koncert. Sejdou se starousedlíci a známí z okolí, kulečníkový stůl dáme stranou a budeme hrát.

Čtěte také: Sázavafest se blíží: těšíme se na tanec i domácí klasiku!

Prý jste tady hráli už loni…

Ano, v Úbislavi si to po roce zopakujem. Tehdy to bylo po všech těch velkých akcích moc příjemný zpestření a myslím, že hospodskej Pepa měl výtoč jako za posledních deset let.

Za čtyři dny nacvičíte sto písniček a zvládnete koncert v místní hospodě, to mi od kapely, která je na scéně od roku 1990, přijde jako dost slušná divočina. Jak to vůbec vypadalo na zkouškách, když jste začínali jako kapela Matěj Čech?

Neměli jsme manželky, neměli jsme děti, ale měli jsme zaplivanou zkušebnu někde ve sklepní kóji, kde jsme čůrali na uhlí. Dneska si proti tomu samozřejmě užíváme přepychu. Vedle se děti koupou v bazénu a dívají se, jak tatínkové zkouší.

Dali jste se dohromady na vysoké škole. Bylo to klasické setkání, kdy si parta spolužáků řekne, že chce založit kapelu?

Takovou klasickou studentskou partou byl Matěj Čech. Jako Sto zvířat jsme se částečně znali a částečně ne.

 Třeba s Janou Jelínkovou jsme studovali peďák, ale nevěděli jsme o sobě. Až pak po vojně jsem 

Pravda, mohla učit, místo toho obráží jako jediný ženský element v kapele s partou devíti chlápků koncerty. Dokážeš si představit, že bys sám ještě pracoval jako učitel?začal učit na základce a jednou takhle jdu po chodbě, všude rachot… až na jednu třídu, ticho, do toho slyším ohromně hlubokej hlas… říkám si, kdo to je, copak tady u nás začal učit Přeučil? A ona to byla Jana. „Ta by byla dobrá do kapely," kterou jsme zrovna s Tomášem zakládali, povídám si. Chtěli jsme mít tehdy velkou kapelu s třemi zpěvačkami, tak se mi moc hodila do krámu. Dvě holky to sice nevydržely, ale Jana ano. Vždycky jí říkáme: Zku*vili jsme ti život, ale zase máš hodně kamarádů (směje se).

Občas se mi o tom zdá, ale nerad už bych to v tomto životě zkusil. Učil jsem sedm let na gymplu češtinu a výtvarnou výchovu, tuším někdy do roku 1997. Byla to zábava, ale strašně mě nebavily ty věci okolo, vyplňování výkazů a podobně.

Nedávno na Mighty Sounds jste oslavili svůj 1500. koncert. Co do počtu koncertů, patříte asi k nejzkušenějším kapelám u nás. Už jste ale někdy dělali podobnou šílenost, jako je těch současných sto písníček na Sázavafestu?

Asi největší kravina, kterou jsme dosud dělali, byl v Malostranské besedě Pavilon pro ranní ptáčata. Hráli jsme od osmi ráno, nejdřív lidi jedli vánočku a pili kakao, ale o půl deváté už padl první panáček. O čtvrt na jedenáct dopoledne se pak v neděli vypotácelo asi 300 zmaštěných lidí, kteří byli hodně posunuti v čase. Ale s tím, co bude letos v Benešově, se zatím nedá nic srovnat.

Proto jste přesvědčili k návratu i Petra Ostrouchova, který je už šest let mimo vaši kapelu a v civilu pracuje jako právník?

Není jen právník. Dělá i filmovou hudbu a vydává jazzové desky. Je autorem mnoha našich písniček, takže když už děláme takovou věc, chtěli jsme, aby u toho byl. Jsme moc rádi, že na pár dní vyměnil kancelář za tuhle naši šumavskou zkušebnu, i když si dělal srandu a psal mi v smskách zprávy typu: Zrovna jsem si na Facebooku našel, jak se ladí kytara. Ale kecal, je ve výborný formě!

Na těch sto písniček za tři dny to bude potřeba. Jak vůbec budeš na Sázavafestu trávit zbytky volného času?

Půjdu asi brečet někam do lesa, abych slyšel aspoň chvíli ticho (usmívá se). Aby toho nebylo málo, hraji totiž v Benešově ještě s formací Smažený zelený rajčata, což je bývalá kapela Bobcats, s kterou jsem hrál v 90. letech a teď jsme se zase dali dohromady. A poslední den na Sázavafestu si zpestříme tím, že ráno ještě vyrážíme na Rožmberk hrát na České hrady, kde se prakticky ani neohřejeme, protože odpoledne už se zase vracíme do Benešova na náš závěrečný sázavský set. Nakonec největší problém není ani těch sto písniček, ale vlézt se do festivalového programu. Protože jsme samozřejmě zjistili, že přetékáme, plus minus 20 minut v jednom bloku, takže krátíme a děláme různá medley.

Když člověk skládá dohromady takových sto písniček, nutně se při tom vrací do minulosti. Kdyby ses měl ohlédnout za dosavadními 22 lety, co bys označil za vrchol?

Měli jsme po revoluci docela raketovej start. Hodně jsme se namlsali a měli jsme pocit, že do roka a do dne budeme hrát na stadionech. Překvapivě k tomu nedošlo (usmívá se), ale pořád to šlo nahoru, až to dorazilo k něčemu, co bych nazval jako fanouškovskej boom. A to byla doba naší čtvrté desky Ty vole na základní škole.

Takže až v roce 2002? Myslel jsem, že dřív. Předtím jste absolvovali třeba i dvě měsíční turné po Spojených státech…

To byl spíš můj vnitřní vrchol. Najeli jsme za měsíc asi 1100 mil a hráli jsme fakt v ostrých rockových klubech, žádný koncerty pro sokoly a krajany. Když jsme se vrátili, byl jsem úplně nesnesitelnej a nikdo se mnou nechtěl chodit na pivo, protože jsem furt blil o tom, jak jsme byli v Bostonu, a tam a jinde… Ale v rámci České republiky vrcholem asi skutečně bylo to, co přišlo po Ty vole na základní škole. Začalo na nás chodit mnohem víc lidí a pokračovalo to s další deskou Nikdy nic nebylo. Petr sice pak odešel, ale přišli kytarista Honza „Beruška" a bubeník Miky a pořád to šlo nahoru. A vlastně stále si namlouváme, že to sice nejde nijak strmě, ale že spíš stoupáme, než klesáme. Lidi choděj, loni jsme odehráli sto koncertů, a pořád to ještě není tolik, kolik bychom mohli. Každopádně se ve svých 47 letech živím muzikou, což by mě dřív, při tom, kolik nás je, ani nenapadlo.

Je fakt, že kdybyste byli dva jako Eva a Vašek, žilo by se vám z honorářů lépe, než když se vás dělí deset…

Samozřejmě, že říkáme dechařům, kluci, moc nás neštvěte, nebo to bude hrát pianista pravou rukou (usmívá se).

Dvaadvacet let hrajete skáčko. Za sebe přiznávám, že mě tahle hudba na koncertech docela baví, ale na deskách až tolik ne, přijde mi docela jednotvárná. Jak to máš s tímto žánrem ty, pustíš si ho i doma?

Rád poslouchám starej swing a jazz, tyhle prvky se snažíme dostávat i na naše desky, aby to nebylo pořád na tu druhou dobu. Hodně mě baví třeba Amy Winehouse, zvukově je to v podstatě retro, ale moderně pojaté s krásně vystavěnými písničkami. Škoda, že nám holka umřela. Skáčko doma taky moc neposlouchám. To už bych byl blázen, abych přijel ze ska koncertu a poslouchal zase ska.

Na druhou stranu, vy tuto určitou jednotvárnost skáčka vyvažujete texty, které obvykle nebývají zdaleka tak veselé jako vaše hudba…

Máme ohromný štěstí v Tomáši Belkovi, který píše texty, do nichž se člověk okamžitě vžije. Je to chlápek, který má s sebou neustále notýsek a na každou desku je schopen dodat 40 písniček. Několikrát se přihodilo, že složil píseň přesně o tom, co se nám stalo, několikrát dokonce o tom, co se teprve stane. Máš pocit, že je takový inženýr našich osudů. I díky tomu můžeme dělat hudbu plnou kontrastů. Měli jsme třeba Rozptýlení pro pozůstalé, což byly smutné texty a veselá hudba. Podobně je to na poslední desce Hraju na klavír v bordelu, která by měla vyjít 1. září. Kdybychom měli mít veselé texty i muziku a všichni byli pořád happy, asi by mě to moc dlouho nebavilo.

Ale skáčko u nás je obecně populární hodně a mám pocit, že čím dál víc. Přitom například ve Velké Británii ska a kapely jako Madness nebo The Specials byly v kurzu hlavně mezi 70. a 80 lety…

Netuším, proč je to u nás o 20 let posunutý. Pamatuju si, že když jsme hráli v 90. letech, mnoho hudebních novinářů vůbec nevědělo, o co jde. Dodnes mám schovaný článek, kde někdo název zkomolil na cska. Protože jsme Madness znali, všude jsme samozřejmě psali, že jde o „ska music". S Polemicem jsme si říkali, že tady prošlapáváme tu cestičku. A najednou přišel strašnej boom a v tomhle tisíciletí je skoro na každým gymplu ska kapela.

Naproti tomu různé formy psychedelie a pesimistického indie rocku, které jsou tak oblíbené třeba ve Velké Británii a v okruhu čtenářů amerického serveru Pitchfork, u nás patří mezi velmi menšinové žánry…

Taky jsem měl období, kdy mě chytla nová vlna a tyhle temné věci a ze zkoušek chodil vyřízenej. Ale je fakt, že psychedelie a podobné žánry u nás až na krátké výjimky byly vždy záležitostí undergroundu a mám pocit, že s pádem železné opony jako by i odešel nepřítel, proti kterému tahle hudba bojovala.

Zmínil jsi, že 1. září chcete vydat novou desku. Už máte k ní naplánované turné?

V našem počtu je třeba skoro všechno plánovat na rok dopředu. Takže máme celkem jasno. V září si dáme několik předkřtů na našich oblíbených štacích mimo Prahu, a pak od října do listopadu by mělo být 25 koncertů, mezi nimi, začátkem října, i dvoják v Paláci Akropolis, s hosty. Na desce nám hrají Radůza, Vojta Lavička, Radek Pobořil z Čechomoru… takže bych byl rád, kdybychom se aspoň v Praze setkali. A společně popili.

Když zmiňuješ alkohol… Jak se změnil váš vztah k němu za těch 22 let zvířat?

Dneska spíš popíjíš, abys vydržel. Zatímco dřív člověk chlastal, aby chlastal. I když si nevybavuju, že bych si někdy domů sám pro sebe koupil pivo. Doma mám čaj. Ale po dobré zkoušce nebo koncertu v partě jako je tato, pokecáme a popijeme moc rádi.

> Pokračujte na druhou část rozhovoru s kapelou Sto zvířat