VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Štingl: Svoji identitu si musíme připustit

Praha /ROZHOVOR, FOTOGALERIE/ - Nádraží Bubny proti tichu mlčící většiny. Na konci října se tu podruhé setkali lidé, aby ticho přehlučili bubny. Letošní ročník 75. výročí prvního transportu do ghett a koncentračních táborů se konal ve sledu událostí, v nichž byl hrdinou pamětník holocaustu Jiří Brady.

1.11.2016
SDÍLEJ:
Zvětšit fotografii

Pavel ŠtinglFoto: DENÍK/ Martin Divíšek

Bubenské nádraží by se za dva roky měla proměnit v Památník ticha, který by připomínal, že odtud odjížděli lidé do koncentračních táborů. Protkávat by se tu měla minulost se současností. Jak ale se současníky mluvit o holocaustu? A jak se můžeme z historie poučit? O tom jsme hovořili s ředitelem Památníku ticha a filmovým dokumentaristou Pavlem Štinglem.

Kolik lidí si přišlo na akci zabubnovat?

Více než minulý rok. Ale bylo to dáno i počasím, protože loni strašně lilo, a přesto tu lidé vydrželi devadesát minut bubnovat. Letos jich přišlo asi osm set. Už to nebylo jenom o tom, jak to přežít, ale přemýšleli i o smyslu samotného bubnování.

Tím smyslem je symbolicky narušit ticho mlčící většiny, které se dělo za druhé světové války. Dá se to vztáhnout i na současnou situaci?

O tom to právě je. Nás nezajímá dělat zapouzdřený dějepis a už vůbec nechceme dělat rituály s kladením věnců. Když jsme přemýšleli, jak to celé postavit, dospěli jsme k názoru, že by se to nemělo jmenovat Památník šoa. Spousta lidí už totiž dnes nepřijímá šoa jako téma s přesahem do současnosti. Proto nechceme, aby památník řešil jeden příběh 20. století, byť je velký.

O čem by to tedy mělo být?

Chceme hovořit o věcech, které se pořád opakují. O paralelách. Když se mě dnes někdo ptá, jak bych zareagoval na běženeckou krizi, odpovídám, že opatrně. Kulturně je to sice hodně jiné, ale v tomto případě je pohyb velmi analogický. Jde o to, že se svět dal najednou do pohybu. Lidé ztrácejí svůj domov a jdou jinam.

Jak vysvětlit pojem šoa současníkům?

Na všech konferencích se řeší, jaký by měl být nový jazyk šoa. Je to logické, protože končí generace lidí, kteří holocaust zažili. Takže se hledá jiná cesta. Musí jít o podobenství, velké literární dílo, jaké uměl Arnošt Lustig. Ale ten také odešel. Myslím, že jedna z cest je právě zpřítomnění. Jeho odkaz může skutečně ovlivňovat řadu současných témat. Holocaust je a bude nejvyšším argumentem, ale ten takovému místu, jakým je nádraží Bubny, nikdo nevezme. My se spíše skrýváme před diskusí o současnosti.

Jak to myslíte?

Pasivní přihlížení se dělo před válkou, po válce a děje se to pořád. S mlčící většinou se ale musí umět pracovat. Lidé v podstatě jakousi srabárnu nemají v sobě, jen nejsou připraveni na to, že mají reagovat. Nebo mají přirozený pud sebezáchovy mají děti, práci a o to se bojí. Podle mě jsou lidé v této zemi málo připravováni na to, že existují chvíle, kdy se musí rozhodnout správně. Ale uvědomí si to, až když to udělají blbě. Pak přichází stigma. To neznamená jen, že je někdo pachatel. Stigma je to, že někdo něco neudělal. To se pak přenáší i na další generaci.

Kdy dnes lidé mlčí a neměli by?

Nepochybně máme spoustu malých důvodů, proč nemlčet. Budu citovat Jiřího Bradyho, který minulý týden na Strossmayerově náměstí řekl: „Choďte k volbám, jestli vám můžu poradit." Lidé brblají v hospodách a všechno kritizují. Ale vždyť tady všechno probíhá normální demokratickou cestou.

Co vlastně říkáte na to, co se strhlo kolem pana Bradyho?

Jsem rád, že taková zkouška přišla. Samotná zápletka se bude ještě nějaký čas rozplétat, mě ale zajímá širší pozadí. V zásadě jde o to, jak se tu nakládá s odkazem holocaustu. Jak je možné, že se tento odkaz tak lehce dostane do podobné hry. Zajímá mě i to, jak tu přistupujeme k hrdinům. To je, bohužel, problém, který tu žijeme i dneska.

Proč především bychom měli Jiřímu Bradymu naslouchat?

Jiří Brady je skutečný hrdina. On byl v Terezíně tím aktivním. Pořád se řeší, proč se lidé v Terezíně nebránili, proč proti tomu nic neudělali. Prostě režim byl tenkrát složitý. Tahle skupina dětí se ale v určité fázi proti něčemu postavila aktivně. Ony vlastně předčasně dospěly. A dělaly to pěknou formou. Brilantně o tom psaly. Dneska si ten časopis může každý přečíst a je to velký důkaz vnitřní svobody, kterou si udržely i za zdí ghetta.

Kdy jste se s panem Bradym setkal poprvé?

Bylo to před pár lety, právě ve chvíli, kdy tu byla i Madeleine Albrightová, kterou jsme uváděli do čestného boardu, tedy rady památníku. Jiří Brady se najednou objevil na ministerstvu kultury, kde se to konalo. Od prvního okamžiku mě okouzlilo, jaký to je pohodář a jak nazývá věci pravými jmény a nesklouzává k patosu.

Nepomohl ten šrumec kolem Jiřího Bradyho nakonec k tomu, že se o jeho příběhu víc mluví?

Otázka je spíš, jestli to pomůže nám. Protože on má svou figuru jasnou. Je ten, který daný příběh udržuje, je to strážce odkazu. Na tom se nic nezmění. Teď jde o to, zda v této zemi aspoň o krůček postoupíme k tomu, čeho si máme víc vážit, s čím se nežertuje a neobchoduje. To je velká šance, která se tu vynořila.

Jiří Brady si sice neodvezl nejvyšší vyznamenání od pana prezidenta, ale za to dostal několik medailí od politiků a starostů měst. Co říkáte na tyto reakce?

Máme zvláštní rytmus. Vlastně se tu dvacet let nic neděje a pak je týden revoluce, která je krásná. Teď máme malou revoluci a to je dobře. Všichni se zmobilizovali, ceny se jen hrnou. Co bylo pro mě ale krásné, že veřejné setkání na Strossmayerově náměstí zorganizovala Přírodní škola. To je totiž škola, kde naprosto všichni vědí, o co jde, kde se o tom děti a pedagogové nebojí diskutovat. Moc bych si přál, aby byly takové i další školy. Protože ukotvit se to musí především v nich.

Když tedy postoupíme od pana Bradyho dál, jak vlastně o holocaustu s dětmi mluvit?

Co se mě týče, mohu mluvit z pohledu dokumentaristy, který točí filmy. V jednom filmu jsem se pokusil zprostředkovat příběh holocaustu dvanáctiletým dětem. Strašně jsem se s tím trápil, několikrát jsem film předělával. V průběhu práce jsem si totiž uvědomil, že je těžké pracovat s historickými záznamy, protože dnešní děti už nevědí, jak vypadá Hitler. Takže je třeba volit jiné cesty. Je dobré třeba chodit půl roku do školy a předčítat jim z knihy, ve které je ten příběh obsažen. A ony podle toho, co slyší, malují obrázky. A jejich obrázky pak začnou samy fungovat. Pak už máte s čím pracovat, protože pochopíte jejich jazyk.

Dětem se příběh dá vyložit vlastně i skrz místa. Jedním z nich je i nádraží Bubny. Vy tu nyní chcete vybudovat Památník ticha…

Tím prvním krokem, který se nám podařil, bylo, že se s tím nádražím vůbec začalo počítat. Protože tady vzniká konkrétní územní plán a určitou dobu se s tím počítalo do budoucna jen jako s pozemkem. Jsem rád, že se nám podařilo nalézt takové místo, kde se dá vést dialog o holocaustu. To, že jsem objevil Bubny, byla náhoda. Nedaleko odsud jsem vyrostl, jako kluk jsem se sem chodil dívat na mašinky. Až před lety, když jsem tu natáčel díl do seriálu o Heydrichovi, mě napadlo, že je to správné místo pro Památník šoa.

Kolik Čechů odsud vlastně bylo vypraveno do koncentračních táborů během druhé světové války?

To je správná otázka. Odtud totiž opravdu odjížděli Češi. Měli sice židovský původ, ale byli to asimilovaní Češi. Bylo jich asi na padesát tisíc. Z nich se vrátilo deset procent. Číslo je to nepředstavitelné. Tím se zlomila pražská identita, která byla původně česko-německo-židovským dialogem.

Po druhé světové válce tu do vlaků nastupovali Němci. I na ně budete pamatovat v programu Památníku šoa?

Ano, to je další téma, které chceme sledovat. Teď se ale budu pohybovat na trochu choulostivé půdě, protože spousta lidí nerada slyší, když řeknu, že sem také patří Němci. Ale ano, patří. Už proto, že zmizelá identita Prahy je velké téma a oni k ní patřili. Navíc židovské rodiny byly s německými hodně prorostlé.

A už máte představu, jak byste příběh vyhnaných Němců do památníku zahrnul?

Zatím je to v přípravě. Ale už teď víme, že na tak citlivé a obsáhlé téma budou muset být opravdu připravené programy. Zatím to jen složitě obhajuji mezi různými historiky s konzervativními postoji. A to jsou opravdu dlouhé a těžké diskuse. Natočil jsem třeba film o jednom sudetském Němci z Krkonoš. Vždycky, když se ten film v televizi opakuje, přijde mi několik hanopisů, co jsem si to dovolil natočit za film o Němci ze Sudet.

Jak dlouho to ještě bude pro lidi tak citlivé téma?

Citlivé to bude tím víc, čím méně se o tom bude mluvit. Nejsilnější nenávist k Maďarům je na Slovensku u Banské Bystrice, kde žádný Maďar nežije. Nenávist roste tam, kde spolu obě národnosti nežijí. Musí se o tom prostě mluvit.

Točíte filmy o holocaustu a o druhé světové válce, v Bubnech chcete vybudovat památník. Proč jste si vzal právě toto téma jako své osobní?

Točím filmy i o jiných tématech, třeba o tom, jak Jaroslav Róna dělá sochu do Brna nebo připravuji projekt pro muzeum v Krkonoších. Aby to nevypadalo, že si chci z holocaustu udělat firmu. A jestli vás zajímá, zda mám s holocaustem nějakou osobní vazbu? Ano, půlka rodiny byla v koncentračním táboře, půlka byla odsunuta ze Sudet. Takže jsem typická bramboračka. Je třeba si ale uvědomit, že každý, kdo na této křižovatce žije, k tomu má nějakou vazbu. Nikdo není, jak se říká, čistý. Musíme si jenom tu identitu připustit.

Čtěte také: Památku dětí z Terezína uctily stovky lidí, přišel i Brady

Autor: Andrea Karlíková

1.11.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Vybíráme ojeté SUV do 300 tisíc.
AUTOMIX.CZ
20

Vybíráme ojeté SUV do 300 tisíc. Jaké koupit? A jakým se radši vyhnout?

Indický film vznikal v Praze
DOTYK.CZ

Praha různýma očima - jako dějiště bollywoodského snímku i v díle ruského poety

Sobotka bude mít dostavení s ministry, zhodnotí práci vlády

Premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD) příští týden absolvuje další dvě bilanční schůzky s ministry, při kterých v závěru volebního období rekapituluje splněné a nesplněné části vládního programového prohlášení. V pondělí bude jednat s ministrem pro lidská práva a legislativu Janem Chvojkou (ČSSD), v úterý s ministryní pro místní rozvoj Karlou Šlechtovou (za ANO). Sdělil to dnes tiskový odbor Úřadu vlády.

Kam za zážitky nejen o víkendu? Inspirujte se na novém webu Tipy Deníku

Chcete mít přehled o kulturních, sportovních a dalších akcích ve všech regionech? Pak navštivte naši stránku www.tipydeniku.cz, kde najdete fůru inspirace co podniknout nejen o víkendu.

AUTOMIX.CZ

GALERIE: Nejvtipněji naložené vozy na silnicích. Nákladem je vše, co si zamanete

Kromě přepravy cestujících je auto od nepaměti využíváno k převozu nákladu. A jak dnes uvidíte, je tím myšleno doslova jakéhokoliv nákladu. Připravte se na bizarní přehlídku převážených věcí všeho druhu, kdy vás už nepřekvapí ani auto naložené v dalším autě.

O šikovné české ručičky je opět zájem. Opravny jsou zpět

Praha - Opravny a opravárny zažívají velký návrat. Recyklace odpadů se stala pro lidi přirozeností, nyní začínají přemýšlet, jak množství odpadu minimalizovat. Vyhledáním opraváře šetří nejen přírodu, ale někdy i peníze. 

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení