Na jaře se opět představujete v roli Porthose v muzikále Tři mušketýři. Během kariéry jsme vás však v muzikálech příliš neviděli. Co vás přimělo ke „změně žánru"?

Když nastal muzikálový boom, říkal jsem si, co všichni blázní s muzikálem. Tehdy jsem míval kolem 250 koncertů za rok, takže jsem neměl důvod utíkat tam, kam běželi všichni ostatní. Po pár letech jsem ale zjistil, že jsem najednou sám. Začala mi chybět parta, a proto jsem přijal nabídku do dětského muzikálu Sněhová královna. Nebylo to špatné, a proto jsem vstoupil do dalšího muzikálu Kráska a zvíře jako alternace za Vlastíka Harapese. To byla spíše legrace, Vlastík je můj kamarád a vím, že se mu ani setinou nemohu rovnat v jeho tanečním umění. Role zvířete je ale vlastně velmi široká, proto jsem nabídku přijal. No a do muzikálu Tři mušketýři mě doporučil Lešek Semelka. Jednou jsme spolu jeli na tenis a on mi vyprávěl, že tam hraje. Zaujalo mě to, protože téma Tří mušketýrů jsem měl od dětství v sobě.

Co je na účinkování v muzikálu nejsložitější?

Pro mě to vždycky byla a je spolupráce s režisérem. Nevím, co si můžu dovolit. Navíc mám v divadelním prostředí neustále takový zvláštní respekt. Je to divné, prošel jsem si prací v rozhlase, v televizi, na pódiu… Desítky tisíc lidí mi nedělá problém, ale v divadle cítím úplně jinou pokoru.

Říkáte, že jste měl téma Tří mušketýrů odmala v sobě. Patřil román Alexandra Dumase mezi vaše oblíbené?

Samozřejmě. Asi jako každý kluk, i já jsem si jako malý hrál na d´Artagnana. Dnes už beru za vděk Porthosem, i když to zní strašně, když to takto říkám. Je to samozřejmě jeden z mušketýrů, a je jasné, že v každém představení jsou role větší a menší… Já jsem přišel do muzikálu, když už byly všechny role rozdány.

Co dalšího vás teď zaměstnává?

Mám svoji kapelu, se kterou průběžně vystupuji. Zpívám na akcích, kde mne mají rádi a kde mne chtějí. Mám také program s cimbálovou muzikou, nádherné moravské písně si občas moc rád zazpívám. Sem-tam vystupujeme nadále i s Petrem Kotvaldem. Máme společnou kapelu a jsme připraveni zahrát a zazpívat koncert kdekoliv. Že to není až tak často, je způsobeno typicky nedostatkem financí.

Mušketýři jsou romantičtí hrdinové, vy jste byl takovým „hrdinou", idolem, pro dívky v 80. letech. Nacházíte v tomto nějakou paralelu?

Nepochybuji o tom, že jsem romantik. Naivní, bláhový, důvěřivý… A to jak dnes, tak před třiceti lety. Moje máma mi několikrát řekla, že mě vychovala pro tuto dobu špatně. Ale já jsem rád, že jsem takový, jaký jsem. Chtěl jsem být vždycky férovým a slušným chlapem, tak snad se mi to daří. Musí to ale posoudit spíše moje okolí.

Ve své době jste byl velkou pěveckou hvězdou. Spojují si vás lidé stále s érou „holek z naší školky"?

Kdykoli kamkoli přijedu, jedna z prvních otázek, kterou slyším, zní: „Stando, zazpíváte nám dnes Holky ze školky?" Tak jsem se už kromě nich naučil i jiné písně, které zpívám s Petrem. Dlouho jsem se tomu bránil, ale pak jsem si uvědomil, že jsou to vlastně také moje skladby, a tak zazpívám klidně i Bílou královnu.

Kromě toho, že jste zpěvák, jste již také dědečkem. Pouštíte vnoučatům vaše písničky?

Čas letí a mé děti jsou šikovné, proto jsem dokonce už několikanásobným dědečkem (smích). Zní to zvláštně, ale je to tak. Vnoučátka mé písně znají, a dokonce při nich usínají. Jsem za to moc rád, to je přece paráda.