Proč jste se rozhodla přihlásit do soutěže?

Pořad Příběhy 20. století jsem znala už z dřívějška, tak jsem věděla, o co jde. Zabývala jsem se a zabývám se židovskou literaturou a literaturou holokaustu a konkrétně Otou B. Krausem, což byl česko-izraelský spisovatel, který prošel koncentračními tábory Osvětim a Schwarz-heide a potom o tom psal knížky. Přes něj jsem se dostala k jeho manželce Ditě Krausové.

Proč jste si vybrala ji?

Dosud žije v Izraeli a pár měsíců v roce stráví v Praze. Je velice vstřícná a velmi ochotná o své osobní historii mluvit. Tím, že o ní španělský spisovatel a kulturní publicista Antonio Iturbe  napsal román Osvětimská knihovnice, který byl nyní přeložen do češtiny,  mě  její příběh zaujal  více.

Můžete vítězný příběh popsat?

Dita Krausová se narodila v Praze jako Dita Polachová a ve svých třinácti letech byla s celou svou rodinou deportovaná do Terezína, kde strávila několik měsíců, a potom byla jedním z transportů převezena do Osvětimi. Tam byla umístěná do terezínského rodinného tábora, který měl v rámci Osvětimi specifický režim v tom, že lidé nebyli rozdělení.

Takže byla se svou rodinou?

Muži i ženy žili dohromady, přestože spali odděleně. Neoholili jim hlavy, zůstalo jim civilní oblečení. Ale všem byla určena karanténní lhůta šest měsíců. První transport, který tam dorazil, byl zplynován celý. Dita Krausová přijela druhým a byla se svou matkou převezena do Hamburku, otec zemřel v Osvětimi. Tam těžce pracovala a ke konci války ji převezli do Bergen-Belsenu, kde se dočkala osvobození. Po válce emigrovala s manželem do Izraele, kde žili v kibucu, pak z něj odešli a vyučovali angličtinu. Do Česka se vraceli až po roce 89, kdy jim to umožnil režim.

Jaké to bylo natáčet s Ditou Krausovou?

Bylo to velmi příjemné. Má v Praze byt, kde jsme se scházely. Tím, že o své zkušenosti nemluví poprvé, mluví velmi plynule. Ví, co chce říct. Není vůbec odtažitá, ve výpovědích je velmi osobní. Uvědomuje si, že se o tom mluvit má, mělo, musí, aby se to nezapomnělo. Tím otvírá rány, které se nezhojí ani časem, ale tím, že je skromná, tak s ní byla radost pracovat.

Jak vás její příběh zasáhl osobně?

Jsem už trošku otrlá, protože se tímto tématem zabývám dlouho. Ale konkrétní příběh, když se člověk setká s člověkem, který to zažil na vlastní kůži, tak ho to zasáhne mnohem víc, než třeba informace, že zahynulo sto tisíc lidí či bylo zplynováno 40 tisíc lidí. Konkrétní hlas a tvář. Když Dita Krausová mluví, dělá dlouhé pomlky. Vždycky něco řekne, dlouho mlčí a pak pokračuje dál, takže setkání s ní byla svého druhu unikátní záležitost.

Jak dlouho vám trvalo vytvořit příspěvek?

Materiál na příspěvek vznikl při dvou setkáních, kdy já jsem měla diktafon a paní Dita mluvila. Já jsem jí v podstatě nepřerušovala, jen když mi nebylo něco jasné, tak jsem se zeptala. Potom jsem to zpracovávala, ale lhala bych, kdybych tvrdila, kolik mi to zabralo času.

Proč si myslíte, že jste vyhrála?

To je dobrá otázka. Nevím. Ten příběh je silný a způsob, jakým paní Krausová mluví a vypráví, je velmi odzbrojující. Člověk ji se zájmem poslouchá.

Jaký přínos má soutěž?

Myslím si, že živá paměť a orální historie je zábavná. Lidi to přitáhne a baví je to poslouchat a sledovat to. Historie na základě osobních životních příběhů. Každodennost, co se dělo a jak  historie zasahovala do obyčejných životů. V knize si to člověk přečte, ale nepůsobí to na něj tak, jako hlas starého člověka, který je i po padesáti letech dojatý.

Jak se aktuálně věnujete židovské tematice?

Studovala jsem češtinu a germanistiku na FF UK. Svoji diplomovou práci jsem psala na téma Holokaust očima dítěte, v níž jsem se zabývala literaturou, která je psaná dítětem nebo z pohledu dítěte. Seznámila jsem se s profesorem Holým, který se touto tematikou zabývá dlouho a je velký expert. Přizval mě do Centra pro studium holokaustu a židovské literatury , které vzniklo  zhruba před dvěma lety.

Co v centru konkrétně děláte?

Pracujeme tam na studiích o židovské literatuře a literatuře holokaustu. O tuto tematiku jsem měla zájem vždycky a spojilo se to vlastně díky mému studiu. Momentálně pracuju ve Slezském zemském muzeu v Opavě v Památníku Petra Bezruče, což je druhý největší literární archiv v České republice.

Jaký má přínos zpracování židovské literatury?

Nedělám si iluze, že by to dnešní mládež zajímalo. Když se o to nezajímají, tak je nelze  nějakým způsobem zasáhnout. Ale zase podívejme se na tuhle soutěž. Spousta lidí i dětí se přihlásilo a příběhy zpracovalo. Židovská tematika je součástí naší historie a naší kultury. Židé tu žili odjakživa, i když byli z velké části asimilovaní. Nemělo by se na to zapomínat.