Zpěvák a skladatel původem z jedenáctitisícového městečka v Alabamě Tuskegee, podle něhož pojmenoval i svou aktuální kompilaci hitů a související turné, má díky baladám jako Say You, Say Me, Easy (skutečně nejde o skladbu Faith No More) nebo Three Times A Lady pověst miláčka hlavně ženské části publika.

Čtěte také: Koncert Bretonu: z londýnského squattu do centra Prahy

Ale Richie, to je také charizmatický živel, který vyrůstal na R&B klasikách Marvina Gaye a deskách z Motownu, jehož tvorba vedle soft rockových opiátů pro ženy v domácnosti přesahuje i k funku, soulu nebo reggae. A kolem 21.15 v sobotu v Praze před zhruba 5000 lidmi nastupuje. S tanečním remixem svojí slavné osmdesátkové balady Hello v černém triku a saku sbíhá ze schodů k publiku a přestože jde o koncert k sezení, rozhodně se nehodlá smířit s tím, že bude aréna přikovaná k židličkám. „Přece jsme sem nepřišli sedět," vybízí s úsměvem posluchače a většině haly stačí jedno gesto, aby byla na nohou.

„Tak že bychom se i trochu hýbali?" komentuje to muž za mnou, který měl před koncertem obavy, že absolvuje hudební telenovelu. Richie svou energií strhává publikum, a i když záhy se skladbami Penny Lover či Easy za klavírem začne rozdávat i emoce, kvůli kterým většina na koncert přišla především, ani na okamžik to není trapné. Přesné frázování, čistý hlas, vkusná scéna a navíc smysl pro humor, takže zjišťujete, že vás vlastně tenhle třiašedesátiletý hudebník, který od roku 1986 prakticky neudělal slušnou studiovou desku, proti očekávání baví.

Třeba když do skladby Dancing On The Ceiling přidá vsuvku od Van Halen a poté prohlásí, že takhle tančit lidi neviděl od roku 1984. Nebo když poznamená, že volal Dianě Ross, aby si za ním na koncert do Prahy přijela zase po letech střihnout baladu Endless Love. „A víte, co mi řekla?" táže se publika. „Ne," řekne s cimrmanovskou vážností. „Nedalo mi to a zavolal jsem jí znovu. Diano, hraju v jednom z nejkrásnějších měst na světě, v Praze. Opravdu nechceš jet se mnou?" „Ne." „A co budeš dělat?" „Budu nakupovat." „Můžeš přece nakupovat v Praze." „Ne." Načež poznamenal, že se bez ní ale v klidu obejde, protože v publiku je 5000 Dian Ross.

A v této uvolněné poloze, při níž ale zároveň pluje po tónech s naprostou samozřejmostí, pokračuje až do konce, z kterého nejste sice ohromeni jako z nedávného Springsteena, ale stejnak jste rádi, že jste šli. Teď už bych se nedivil, kdybych se s tím chlápkem, co seděl nade mnou, potkal i na Erosovi.