R. Otépka: Dvacet let úspěšného orchestru? Je to boj o každou korunu

A třebaže patří k výkladním skříním pražské kulturní scény, o svoje místo musí jako obecně prospěšná společnost, která nemá žádného zřizovatele, stále bojovat. Vyrovnávat se i s takovými situacemi jako začátkem letošního roku, kdy od státu získala ani ne třetinový příspěvek jako v minulých letech.

„Musel jsem si vzít dva dny na to, abych to lidově řečeno rozdýchal," přiznává ředitel PKF Radim Otépka. Navzdory tomu ale v rozhovoru pro Pražský deník bylo zřejmé, že je dále optimistou a těší se, co další dny přinesou.

Tuto, poslední adventní neděli je to třeba světová premiéra věhlasného makedonského skladatele Damira Imeriho, jehož třívětý Koncert pro klavír a orchestr uvede v Rudolfinu od 19.30 Imeriho krajan, světově uznávaný klavírní virtuóz Simon Trpčeski. A další zajímavosti, které PKF pro speciální vánoční koncert chystá. Spíše než o hudbě jsme se ale bavili o tom, jak to v takovém úspěšném, přesto stále bojujícím, orchestru chodí.

Jakožto obecně prospěšná společnost si na sebe musíte vydělat. A daří se vám to. Hrajete dvacátou sezónu. Kdybyste měl srovnat současnost s minulostí, platí to, co říká většina? Že doba je těžší?

Ano. I když jsme zavedený orchestr. Pražská komorní filharmonie si tím prošla skutečně od píky, byli jsme jedna  z prvních o.p.s. (obecně prospěšných společností). Založena byla v roce 1996, v době, kdy pravidla byla ještě hodně volná a „ópéesky" si je mohly poměrně snadno přizpůsobit. Dnes už je legislativa mnohem přísnější a obecně prospěšné společnosti se v podstatě z hlediska vedení nebo struktury nijak moc neliší od komerčních subjektů jako jsou akciové či jiné společnosti.

Každého asi zajímá lakonické: jak sháníte peníze?

Naše financování je vícezdrojové. Hlavními pilíři jsou dotace a granty, které se snažíme získávat z ministerstva kultury a Magistrátu hlavního města Prahy. A potom jsou to naše vlastní výnosy… z koncertů, natáčení, finanční dary nebo třeba reklamy.

Stává se vám, že přijde člověk, který řekne: Líbí se mi, co děláte, dám vám sto tisíc?

Nestává. Je fakt, že v zahraničí to takto občas funguje, ale u nás zatím ne. Donátory musíte hledat a dávat jim možnosti k tomu, aby vás podpořili. Než někoho oslovíte, musíte zkoumat nakolik to, co děláte, souvisí s jeho firemní kulturou. Potom má smysl za takovou společností jít… Dnes už nefunguje, že se jen představíte a řeknete, co všechno děláte. Musíte najít produkt, vymyslet konkrétní projekt, který zaujme a třeba i pomůže dané společnosti vydělat peníze.

Jak vypadá takový modelový projekt, s kterým si troufnete jít za nějakou úspěšnou firmou?

Klasickým příkladem je projekt Orchestrální akademie, který umožňuje studentům středních a vysokých uměleckých škol nastoupit k nám do zmíněné akademie. Ta má  dnešním jazykem řečeno  za úkol zvyšovat konkurenceschopnost studentů na trhu. Naši koncertní mistři je učí, jak uspět třeba u nějakého těžkého konkurzu. Orchestrální akademii děláme už asi sedm let, ještě nedávno nikdo nic podobného nenabízel. Takový vzdělávací projekt je jako šitý na míru firmě, která podporuje vzdělávání a kulturu. A samozřejmě, vedle této synergie dál zjišťujeme, co můžeme pro daného partnera udělat.

Oslovíte ještě vůbec někoho tím, co bylo základem v 90. letech? Že mu nabídnete klasické vytištění loga na vstupenky, plakáty a další propagační předměty?

Upřímně řečeno, vytištění loga už dnes skoro nikoho nezajímá. Naopak se dostáváme do situace, kdy někteří dárci chtějí zůstat v anonymitě. Máme Klub přátel PKF, kde naši podporovatelé chodí a nabízíme jim různé benefity: včetně zveřejnění jména na webu… Tady se stává to, o čem jsme mluvili, že přijde člověk, kterému se líbí, co děláme, a dá nám třeba dva, pět tisíc korun. Nejsou to statisíce jako v zahraničí, ale vážíme si toho stejně. A právě tito dárci z řad veřejnosti většinou chtějí zůstat v anonymitě.

Od občana se přesuneme ke státu a městu. Už jste zmínil, že granty tvoří nedílnou součást vašeho rozpočtu…

Základem je čtyřletý grant  z hlavního města Prahy, který nám zaručuje nějaké finance na kontinuální dobu. A snažíme se získat další prostředky na jednotlivé akce, například  v zahraničí, které pomáhají propagaci Prahy. U grantů  z ministerstva je nevýhodou, že nikdy předem nevíte, kolik získáte. A kdybyste dejme tomu nezískali nic, nemůžete se ani nikam odvolat, protože grantové programy jsou nenárokové. U ministerstva kultury je to vždycky sázka do loterie, kdy trneme do poslední chvíle, jak komise rozhodne.

Už se stalo, že jste v této sázce byli nepříjemně překvapeni?

Nepříjemně překvapeni jsme byli třeba letos, kdy vlivem šetření původní vláda v čele s Petrem Nečasem krátila dotace i v kultuře  pro nás to znamenalo o 70 procent menší příspěvek, než jaký jsme dostávali v předchozích letech. V prvním letošním čtvrtletí jsme se tak dostali do situace, kdy jsme měli mnohem méně, než na kolik jsme byli zvyklí.

Jak jste to řešili?

Museli jsme ustanovit několik kroků… Zásadním způsobem jsme třeba snížili finance, které byly určeny na marketing a reklamu. Museli jsme snížit honoráře hráčům, které dostávají v zahraničí. Snížili jsme náklady na administrativní provoz, jak to jen šlo, omezili nákup součástek, opravy nástrojů a podobně.

A jaká byla vaše bezprostřední osobní reakce, když jste se dověděl, že grant bude o tolik nižší, že bude třeba ještě hodně šetřit?

Musel jsem si vzít dva dny na to, abych to lidově řečeno rozdýchal. Ale samozřejmě,  v mojí pozici jsem zvyklý, že musíme peníze shánět a bojovat, nějaké poraženecké myšlenky mě nenapadly. Spíš jsem si potřeboval všechno urovnat, zvážit varianty, které v tu chvíli byly na stole…

Když se podíváme na vyjednávání o nové vládě, slyšíme to opět dokola: strany si rozdělují ministerstva a to, o který je nejmenší zájem, je ministerstvo kultury… Jak vnímáte tento postoj politiků a státních úředníků ke kultuře?

Podpora státu by měla být bez jakékoli diskuse větší. Dlouho se hovoří o tom, že na kulturu by mělo být vyhrazeno jedno procento ze státního rozpočtu. Vždycky se to ale pohybovalo mezi 0,4 až 0,7 procenta. Jedna studie hovoří o tom, že každý dolar, který americká vláda vloží do kultury, se jí díky svým multiplikačním efektům vrátí třikrát zpátky. Vezměte si jen tu cestu, kdy turista přijde do Veletržního paláce, protože je v něm zajímavá sbírka. Takový turista musí někde jíst, spát, nějakým způsobem se na výstavu dostat… A za všechny tyto služby platí. Tady nastává efekt, kdy kultura generuje peníze, které by jinak člověk nepustil. Není to jen tak, že dáte pár lidem práci. Dáváte ji i různým reklamním agenturám, vydavatelstvím… Toto všechno generuje peníze. Proto by měl stát na kulturu přispívat více.

Spousta lidí si ale řekne: Teď dostali o 70 procent míň a zvládli to. K čemu víc peněz?

Abychom mohli být dál umělecky srovnatelní se světovými orchestry. Potenciál  u nás je. Ale potřebujete k tomu finanční možnosti, aby hráči na sobě mohli pracovat. Naši hráči musí lítat od souboru k souboru, brát občas různé pochybné kšefty, jen aby uživili rodinu a zaplatili nájem nebo hypotéku. Takovým světélkem v tunelu je snad systém, který byl nastartován  v České filharmonii  platy tam byly skokově navýšeny na tolik, aby hráči nemuseli na zmíněné „kšefty" chodit a mohli se věnovat samostudiu.

Jak vypadá takový měsíční program některého z necelé padesátky členů vašeho orchestru?

Myslím, že se musí víc ohánět než hudebníci v orchestrech, které mají svého zřizovatele. Musíme vyvíjet co největší koncertní aktivitu, abychom se uživili. Hráči třeba u nás mají povinnost odvést 24 frekvencí měsíčně. Frekvence je jednotka, kterou se měří zkušební doba. Nezřídka se u nás stává, že muzikanti odehrají 27 i 30 frekvencí. Je to hodně vyčerpávající, protože cvičíte třeba pět šest různých programů měsíčně a kvalita výkonu je pak v ohrožení. Do toho nepočítám četné zahraniční zájezdy, kdy jsou hráči odloučení od známých a rodiny. Nemůžeme si příliš dovolit takzvané střídače, kdy se  v rámci úvazku hráči na jednom místě střídají. Do určité míry to sice saturuje Orchestrální akademie, ale ne úplně.

Když se ohlédnete za těmi dvaceti lety fungování PKF. Co toto těleso podle vás pražské kulturní scéně dalo?

Těch věcí je několik, ale kdybych to měl zobecnit, řekl bych, že Pražská komorní filharmonie za těch dvacet let přinesla do celého českého kulturního rybníku vůbec úplně jiný vztah k interpretaci jednotlivých děl. Přinesla jiný vztah k posluchačům  filharmonie je v uvozovkách jejich. Nebylo také u nás zvykem, že by ve filharmonii hráli mladí lidé. Přinesli jsme chuť a dravost do hraní, která tady v 90. letech nebyla. Myslím, že i díky tomu máme dnes řadu mladých umělců respektovaných  v zahraničí. A není tu jen zmíněná orchestrální akademie, máme třeba hudební klub Notička, který se soustřeďuje na estetickou a etickou výchovu naší nejmladší generace. Troufám si říct, že Pražská komorní filharmonie přinesla do naší kultury nové pohledy na přístup k hudbě. I proto věřím, že se jednou dočkáme doby, kdy tělesa, jako je to naše, nebudou muset každý rok trnout, kolik peněz zrovna do kultury přiteče.