Kdysi si tu lidé chodili pro občanské průkazy a modré knížky, dnes je to jeden z mála klubů široko daleko: Břevnovský Kaštan. Prostor, který je pro mladší generaci spjat hlavně s alternativní kulturou, přitom byl dlouhá léta politickým centrem Prahy 6. V dubnu 1878 v místní restauraci vznikla sociálně demokratická strana, v budově pak až do šedesátých let bylo muzeum dělnického hnutí.

„Do sametové revoluce měl člověk Kaštan zakódovaný, jako cosi podivného. Někdo si tady byl pro občanku, někdo u odvodu nebo pro modrou knížku,“ vzpomíná Zdeněk Krejčí, který dnes provozuje Kulturní centrum Kaštan.

Kolem roku 1998 v budově proběhla rekonstrukce. „Po ní jsem zjistil, že se tady občas koná nějaký koncert nebo kulturní pořad. Což by mě tehdy ani nenapadlo, protože jsem to měl pořád nějak spojené s politikou a komunismem,“ popisuje Krejčí.

O Kaštan se nějaký čas staralo Dejvické divadlo. Až v roce 2003 město vypsalo výběrové řízení na provozovatele kulturního centra.
Krejčí, který je místopředsedou občanského sdružení Unijazz, se tehdy se svými kolegy do konkurzu přihlásil, vyhrál ho a o prostor se stará dodnes.

Kaštan má svoje limity: Hlavní sál nepatří k největším. Když se v něm sejde kolem stovky lidí, je tu až nepříjemně dusno. Poznal jsem to při přednášce architekta Zdeňka Lukeše. Naopak, když jsem do Kaštanu vyrazil na Festival osamělých písničkářů, sál byl „tak akorát“.

„Proto tady nepořádáme žádné masové akce,“ vypráví mi Krejčí. „Koncerty nebo divadla alternativních uměleckých skupin, to je to, co sem patří. Takový byl náš dramaturgický záměr, který se snažíme dodržovat,“ říká a ukazuje mi aktuální program.

Nejpodařenější akce

Figurují v něm koncert hanspaulské kapely Bluesberry, vystoupení několika písničkářů, divadla nebo Rockování Jiřího Černého.
Když se Krejčího ptám na nejpodařenější akce, brání se s tím, že by mnohé z nich zapomněl zmínit a byla by to škoda.

Po chvilce naléhání ale přece jen začíná nesměle vyjmenovávat. „Hrály tady kapely jako Psí vojáci nebo Už jsme doma. Osobně jsem byl třeba moc rád, když se mi tu podařilo dát po letech zase jednou dohromady starej Blue Effect.“

Častokrát se pak stane, že klub pomůže jako odrazový můstek talentovaným umělcům, kteří hledají svoje první „útočiště“.

„Takhle to bylo třeba s Xindlem X,“ říká Krejčí. „Poprvé jsem ho slyšel někde na internetu, na Bandzonu, a protože mě to hodně bavilo, zavolal jsem mu, jestli by si tady nechtěl zahrát. Přišlo kolem 20 lidí. Kdyby tady hrál dnes, asi by se tady už všichni fanoušci ani nevešli,“ dodává.
„Hrávaly tu třeba Květy. Ale pak tento prostor přerostli,“ vypráví mi Krejčího kolega, technik Jaromír Linhart. O Kaštan se dohromady starají tři lidé.

„Bohužel v tomto počtu nejsme schopni zajistit klasický předprodej. Když někdo zavolá, že přijde, držíme mu lístky až do koncertu. Někdy se pak stává, že máme akci vyprodanou týdny dopředu, další zájemci volají a já je musím odmítat. A když pak někteří, kterým ty lístky držíme, nedají vědět a nepřijdou, člověka to zamrzí,“ popisuje Krejčí.

Snadno se mu nehovoří ani o tom, že by na Praze 6 mohly být zavedeny parkovací zóny.

Ale radosti podle něho v Kaštanu bohatě převažují. Vidět to je, třeba když popisuje, jak mu volají s prosbami o lístky lidé ze Slovenska nebo
z Moravy.

„Tvrdím, že s rozsahem muzika, divadlo a film v podstatě zůstáváme na Praze 6 sami,“ říká mi. Má pravdu. Dejvické divadlo je daleko a zaměřeno logicky hlavně na činohru. A strahovská Sedmička je zase žánrově mnohem vyhraněnější prostor.

Čtěte také: Legendární 'Sedmička': Svobodný prostor za mřížemi