Přes den pracují v bance, v noci zpívají o sexu

Zpěvák a basák pracují v bance, bubeník si zatím práci hledá, a tak brigádničí jako skladník. Ale to je úplně jedno. Členové kapely BroumBand, která dnes bude křtít ve smíchovském Futuru novou desku, totiž v tom nemají zmatek. „Ráno vstaneš, vyčistíš si zuby a jdeš do práce a večer řežeš do kytary. Nepřipadá mi, že by to byla nějaká schizofrenie,“ říká její frontman Mirek Broum. Potkali jsme se večer „u piva“. Že skoro nikdo z nás pivo nepil, není podstatné. Ale že si lídr kapely dal čaj, mi na rozehřátí přišlo jako docela dobré téma.

Překvapuje mě, že frontman rockové kapely pije večer v hospodě čaj...

Mirek Broum: Vlastním plantáže v Indii, takže musím…

Taky zrovna není běžné, že muzikanti pracují v bance. Dali jste se tam dohromady?

MB: Nejdřív jsme se dali dohromady, a pak jsme jeden druhého natáhli do banky.

Podle vašich webových stránek jste před devíti lety začínali s americkou nezávislou scénou. Jak to tehdy vypadalo? Poslouchali jste Pavement nebo Jeffa Buckleyho a řekli jste si, že byste chtěli znít podobně jako oni?

MB: Ta americká nezávislá scéna byly v podstatě jen bláboly, aby si nás někdo správně zaškatulkoval (směje se). Bavily nás devadesátkový kapely ze Seattlu jako Nirvana, Soundgarden nebo Pearl Jam. Nejdřív jsme hodně ulítávali na těchto heroinových věcích, pak jsme začali být pozitivnější.

Takže dnes, když se vás někdo zeptá, jaký žánr hrajete?

MB: Odpovím, že hrajeme sweetrock.

Nebyl to tedy posun od americké nezávislé scény k českému bigbítu?

MB: Když se řekne český bigbít, hodně lidí si představí kapelu jako je Katapult a berou to spíš hanlivě. Ale my se za tohle slovo vůbec nestydíme. Každopádně je fakt, že dřív jsme dělali tvrdší hudbu a teď jsme se spíš posunuli k písničkám…

Jan Bláha: (přidává se do řeči, čímž baví přísedící manažerku kapely Terezu) Čím jsme starší, tím je to měkčí.

Martin Čech: (reaguje s vážným hlasem) Ani ne tak měkčí, ale pro širší skupinu posluchačů.

Jedním z vašich největších úspěchů je na první pohled vítězství klipu Poslední bastard v nebi v hitparádě na Óčku začátkem roku 2009. Čeho si dál považujete?

MB: Dalším milníkem byla všechny demonahrávky, klipy, naše první deska Sex a jiné pohádky vydaná předloni nebo určitě to, když se nám před třemi lety povedlo dostat se na Rock for People. V poslední době je to pak šňůra s UDG a teď deska Atentáty, kterou budeme ve Futuru křtít.

Co vás svedlo dohromady s UDG?

JB: (říká naoko vážně) Během našeho prvního setkání jsme jim mířili pistolí na hlavu, tak jim nakonec nezbývalo než přijmout tuhle nabídku, která se nedala odmítnout.

MB: Mají nejlepší publikum. Když vidíte, jakou mají atmosféru na koncertech, kolik tam mají super fanoušků… tak prostě nemůžete chtít si s nimi nezahrát. Měli jsme také nějaké společné přátele a znali jsme se z různých koncertů, mejdanů… Takže slovo dalo slovo.

Ale vaším cílem asi není být jen těmi, co se svezou s UDG?

JB: Chceme se lidem představit s deskou, která je podle nás rozmanitější než předchozí, i proto se vydáváme na šňůru. Na naší nové desce najdete retro, pop, punk… Nechybí ploužáky ani Katapulti, takže se těšíme, jak tyto věci budeme hrát naživo.

O Katapultech mluvíte docela často…

MB: Napsali o nás, že jsme upocená kapela zatuhlých svalů a našpulených rtů a že náš repertoár je na půli cesty mezi Katapultem a Kurtizánama. Proto při každé příležitost Katapult vzpomínáme. Ale rozhodně to není tak, že bychom byli nějakými fans (směje se).

Deska nazvaná Sex a jiné pohádky, singl SeXtáze, není ve vaší hudbě poněkud přesexováno?

MB: Takhle se to prostě sešlo. Možná trochu přesexováno je, ale určitě to mělo svůj důvod (směje se).

Katapult berete s nadsázkou, co vás tedy na tuzemské hudební scéně bere? Bez nadsázky.

JB: Baví mě Rybičky 48, které budou na našem koncertu ve Futuru taky. Objevil jsem je teprve nedávno a hodně mě chytly. Jinak máme rádi Kurtizány, Lucie, wanastovky…

MB: Hodně českých a česky zpívajících kapel, které nějakou delší dobu poctivě dělají hudbu, mezi nimi i zmíněné UDG.

MČ: S českou scénou to není tak špatný, jak se obecně říká. Není tady jen Vondráčková a Gott. Dovedu si přestavit, že kdyby třeba Tata bojs zpívali anglicky a pocházeli z Londýna, byli by slavní a jezdili po Evropě a měli by úplně jiné jméno než teď, kdy jsou „jenom kapela lokálního významu“.

Hráli jste na Rock for People, máte rozjednanou nějakou podobně velkou akci?

MB: Tohle byl zatím náš koncertní vrchol. Jako velkou akci teď rozhodně pojímáme křest. A co se festivalů týče, máme zatím v plánu spíše menší a regionální akce.

A kdybyste se museli rozhodnout mezi velkým turné a velkou pracovní příležitostí v bance?

MB: Tak je to jasný. Á je správně. Ale zatím to vždy šlo skloubit.

Co vlastně v bance děláte?

MB: Ostudu.

A konkrétně kde?

MB: Děláme různé kancelářské práce, ale víc bych to radši nerozebíral.

Vedete dvojí život? V bance a v kapele?

MB: Ano. V týdnu se zmítám v depresích, a když pak v pátek uděláme zkoušku, je to jako očištění. Ale abych to řekl vážně, nemám problém s tím odlišovat civilní život od kapely. Ráno vstaneš, vyčistíš si zuby a jdeš do práce a večer řežeš do kytary. Nepřipadá mi, že by to byla nějaká schizofrenie.

Takže nemáte potřebu o tomto pracovním životě dělat písničky. Radši o tom sexu…

MB: Přesně tak. Nebo o tom aspoň rádi mluvíme (směje se).

V této souvislosti mě zajímá, zda v tomto dvojím životě má prostor ještě nějaká partnerka…

MB: To je na každém z nás…

JB: Vstoupil jsem teď na rok do kláštera, tak uvidíme, co se bude dít.

MČ: V současnosti jsem rád, že jsem svobodný. Na vážný vztah mám ještě čas.

Nicméně při koncertech s UDG plných mladých fanynek se asi těžko odolává…

JB: Každý si připsal nějakou čárku (kapela vybuchuje smíchem).

MB: Každému, co jeho jest. Ale kolikrát je na koncertu spousta holek, některá se člověku moc líbí, něco tam jakoby funguje, ale nakonec to stejnak nedopadne.

Kdy jste s hudbou začínali?

MB: Začínal jsem jako dítě na španělku. Asi jako každej hudebník jsem měl školní kapelu a postupně se to začalo trhat. Někdo šel na matfyz, někdo do práce, někdo se musel oženit…

JB: Byla to základka a prvák na střední. Vystřídal jsem mraky gymnaziálních kapel a v podstatě mě fascinuje, jak se dá z neumění vytvořit dobrá věc.

MČ: Měl jsem to podobně. Začínal jsem v šesti hrát na flétnu, pak na klarinet, saxofon, trochu klavíru, sem tam kytara, a nakonec bubny. V Kroměříži, odkud pocházím, jsem pár kapel vystřídal a teď jsem skončil s klukama v Praze.

Zmínili jste, že některé kapely skončily kvůli tomu, že se někdo z nich oženil. Myslíte, že by to podobně bylo i u vás? Že by případný vážný vztah chuť několikrát týdně se po večerech scházet, zkoušet a hrát tohle všechno změnil?

MB: Přemýšlel jsem nad tím několikrát a dokonce si říkám, že když děláš kapelu a chceš se jí věnovat pořádně, vztah ani nemá prostor.

JB: Já to dělám naopak proto, abych se oženil!

MB: Když upadneš do osin vztahu, často ještě víc zpohodlníš a zlenivíš. Jedno nebo druhý bys zanedbával. Ono se říká a je to taková fráze, že kapela je jako rodina. Ale posledního půl roku, kdy jsme vyrazili na šňůru a dělali novou desku, to tak skutečně je. Trávíme spolu večery, víkendy, plánujeme akce, kalíme spolu, počůráváme se spolu… Poprvé v životě to cítím jako rodinu.

MČ: A právě díky tomu, že nemáme klasickou rodinu, nás teď nic neomezuje. Do odpoledne jsme sice v práci, ale večer jsme pak spolu. Nevybavuji si, že by nám to v nějaké kapele předtím takto výborně fungovalo a takhle jsme si rozuměli.

MB: Je to tak. Stává se mi, že jsem na rande, ale už přitom myslím na tuto kapelu. A říkám si, že bych byl radši s touto partou, než s holkou.

Kam na ně?

Dnes:

Praha Futurum 19.00 (Křest CD, s kapelami W.A.F., The Coolers a hosty: Airfare, Rybičky 48, Kurtizány z 25. avenue, Imodium)

Příště:

25. 2. Frýdek-Místek

2. 3. Šumperk H-klub

6. 3. Plzeň Klub Anděl Café

23. 3. Hradec Králové Event music club

28. 3. Brno Melodka

30. 3. Kadaň

6. 4. Liberec Casta Club (s Wohnout)

28. 4. Morkovice Majáles

26. 5. Hradec Králové AC Klub

2. 6. Hodonín Nautillus

9. 6. Praha Rock Café

16. 6. Hulín Openfest